Skrz hřebíčkový kouř

Deštivě červencové odpoledne… Ve vzduchu se mísí známá vůně deště s neznámou vůní moře. Z věcí, které jsem měla dopoledne na pláži, se line nakyslá vůně soli a řas. Je bezvětří, nic se nehýbe… Cvrčci i ostatní zvířata si dopřávají polední siestu a je jim úplně jedno, že nesvítí sluníčko, ale prší. Sedím na miniaturní terásce pronajaté dřevěné chatky uprostřed borového háje a skrze stromy se dívám na nezvykle klidnou mořskou hladinu. V dálce osaměle pluje jasmínově bílá jachta a snad kvůli neutuchajícímu dešti nikdo není na její zádi. To včera se to v zátoce jachtami jen bělalo a opálení výletníci na jejich zádích sehrávali neopakovatelné divadelní představení!

Zapaluji si hřebíčkovou cigaretu, dolévám si víno a přemýšlím, co budu odpoledne dělat. Spát se mi nechce, nádobí od oběda je sklizené, z knížek už mne bolí hlava. Procházka mne také neláká – mokré jehličí není tím nejideálnějším terénem pro odpočinkovou chůzi…

Skrz hřebíčkový kouř pozoruji déšť, myslím na Tebe a postupně se nechávám pohltit hlasem z rádia… jak sladko, jak volno, hořko nám bylo / tak sladko, tak volno a venku lilo… Zamrzí mě, že nám dvěma už nikdy nebude ani sladce ani hořce… Možná, že se s ní právě teď miluješ a déšť skrápí vaše rozpálená těla. Třeba zrovna v tuhle chvíli objímáš její pas a šeptáš jí do ucha ta samá slova, jako jsi šeptával mě… Ne, nechci Ti vyčítat, že jsi ode mne odešel za jinou ženou – neznám ji a nemůžu ji tedy soudit. Svět se kvůli našemu rozchodu nezboří a navíc se Ti nechci dál plést do života. Ale mrzet mne to bude ještě dlouho… Kap, kap… Cítím, jak mi vlhnou tváře… Jsou to slzičky anebo kapky deště? Vypadají stejně, dokonce se i podobně chovají… A přesto se liší. Jedny vytvářejí rýhy v půdě a druhé v duši… Už víš, které z nich mi stékají po tvářích?