Princ mojí krve

...a spal tak krásně. Princ mojí krve. Ne té, která mu v úzkých pramíncích zvolna vytékala z hlavy a slepovala vlasy do úhledných chomáčků, jakoé nějaký supersilný vlasový gel. Princ mojí krve si nikdy negeloval vlasy.

Nebyl to princ krve, jež mu elgantně probublávala skrz bavlněné černé tričko, jako dvanáct karlovarských pramenů. Princ mojí krve nikdy nepil neslazenou minerálku.

Nebyl princem modré krve. Jeho krev měla nádhernou sytě červenou barvu, na snědé kůži přecházející mírně dohněda. Ale přesto její i jeho nepopsatelné spanilosti něco chybělo. Princ mojí krve ještě nebyl princem mojí krve.

Opatrně jsem mu nadzvedla hlavu. Pootevřel křišťálové oči. Byly mrtvé. Snažila jsem se celou jeho nadpozemskou dokonalost, co mě už příliš dlouho strhávala sou nedosažitelností, obsáhnout do svých paží. Cítila jsem, jak jeho srdce tiše a nepravidelně tluče, z posledních sil.

Byla jsem s NÍM. Jenom s ním. Poprvé a naposledy. "Princi", zašeptala jsem a pevně sevřela kapesní nožík ve své a jeho dlani. Ostrý hrot projel zvolna mým srdcem. Princ mojí krve to neviděl. Spal...a spal tak krásně.