Má lásko ,voníš nocí

Připravovala jsem večeři .Malý Karlík se mi batolil u nohou a žvatlal si ty svoje neuvěřitelně cizí slova z nichž jsem rozuměla jen několika. Rádio si broukalo nějakou melodii a do toho začal mudrovat Večerníček v televizi.“Karlíku,Večerníček“jukla  jsem na synka a on se hned uvelebil na pohovce a vážně jsem o něm asi tak deset minut ani nevěděla.Vždycky jsem po něm hodila očkem zatím co jsem se pořád motala kolem plotny.Náhle jsem zahlídla za prosklenými dveřmi chodbičky mihnout se stín.Něčí ruka zmáčkla kliku.Safra co je?říkám si .Vždyť všichni jsou někde rozběhlí a k večeři mají přijít až tak za hodinku.Ale co, nevadí,stejně už je hotovo a aspoň to nebudu muset ohřívat.Sleduji jak se pootevírají dveře a vykoukne kudrnatá hlava.“Hříbku?smím?“Bože,ten milovaný hlas bych poznala mezi tisíci.Klučík se zavrtěl na pohovce a natáhnul ručky:,“tata“.zavýskl.Sklouznul z pohovky a utíkal ke dveřím s nataženou ručkou a přivítal se s tátou vzájemným ťapnutím dlaň o dlaň.“Karlíku,ty přece smíš kdykoli.Dáš si s námi večeři?“,zavtipkovala jsem.Lehce se usmál,vzal synka do náručí a sedl si ke stolu.Malý mu něco žvatlal tou svojí řečí,ale na něm bylo vidět,že mu snad všechno rozumí.“Ani nevíš jak jsem ráda,že tě vidím a že je všechno OK“.Byla jsem šťastná,že jsme všichni pohromadě.Nachystala jsem na stůl jeho oblíbené jídlo a s uspokojením sledovala jak mu chutná.“Holky za chvíli taky přijdou,tak budeme zase komplet.“usmála jsem se.“Pojď sem,“řekl,přitáhl si mě k sobě a políbil,“miluju tě a vždycky budu s tebou.“Zahleděl se mi do očí a já tam něco viděla.Něco čemu jsme rozuměli jen my dva.“Já tebe taky lásko,vím,že to nebude lehké,ale zvládnu to…když mi pomůžeš.“V té chvíli jsem se probudila a zmateně přemýšlela co se vlastně děje.Bože,s hrůzou jsem si uvědomila,že místo vedle mne je prázdné i když ještě stále voní jeho přítomností.Objala jsem jeho polštář a skropila ho slzami beznadějné touhy po  dotycích a bezpečné náruči  do níž jsem se kdykoliv mohla schoulit.Odešel s nocí,už není ,a nikdy nebude...