Věta druhá: O redaktorství

Je to jen iluze, oblouk, příměr. Představte si budovu pražského Hlavního nádraží, po imaginární anexi zdivočelými spisovateli, básníky, povídkáři, grafomany, pokoutnými mystiky a jinou podobnou čeládkou, doplněnou ženami, dětmi s korálky, bubínky, křikem, zpěvem, smíchem, s hafajícími psy, kočkami, vůněmi a zmatky. Nádražní halu, přeměněnou na svobodné korzo, kde vstupenkou jest jen touha, zaplněnou lomozem a zpěvem, vlaky jezdícími do stanic s neobvyklými jmény, jízdní řád změněný na jízdní neřád, na tabuli s odjezdy vlaků mihotající se verše, s podivnými pohyby za skly zavřených pokladen a zřízencem opilým a matně vzpomínajícím na pravidla pro řízení zavazadlových vozíků. Jako místo, ve které je měnou a zákonem Slovo a nic víc.
Jste uvnitř a zaostříte zrak.
Jste zde.
Zde v pospolitosti hmyzího společenstva, které se samo řídí a ošetřuje. Kde lze po krátkém zkoumání naleznout různé druhy tvorů, s různou motivací udržovat svá těla a duše v prostoru. Tak je možné zahlédnout instantní charismatické proroky, kteří sem přišli získat souvěrce a nyní vykvikují u opuštěných pokladen tklivé vize; také celé houfy žen, které svým zpěvem u vchodových vrat obnažují křehkou duši, aby podobně jako Sirény přivábily poutníka, hledajícího spásu v ženském objetí; zoufalce, které nikdo nechce a tedy zkouší v tomto místě, v temných průjezdech, přečkat s několika slovy za rok, vědouce, že jej nikdo nevyžene; násilníky a mladé nadějné vrahy, kteří, skryti davem mohou malým křivákem někomu beztrestně podrápat kůži nebo i zarýt se hlouběji do nitra, aby se později v tichu veřejného záchodku důsledně ukonejšili; blázny, tepače slov, rytce významů, řemeslníky metafor, opravujících věžní hodiny a zametající svým hlaholem nadějné myšlenky, strojníky pravd i hovada tak sprostá, že se až nebe hroutí tíhou jejich nevědomí; skřety ze slojí v mezivrstvách duše, anděly i zářící, úchvatné elfy, rýsující ze střechy budovy do oblohy nová souhvězdí.

Pak mezi nimi, mezi sloupy, vzadu u zavazadel, která teď slouží jako úschovna hezkých slov a moudrých myšlenek, vegetují a krhavým, supím zrakem, pěti oky a šesti smysly poměřující, stojí bytosti, ke kterým se je možné uchýlit o radu, či jim přinést na talířku, pečlivě svázané a navoněné vlastní slova a požádat o degustaci.
Jest přistoupit k tomuto tvoru velký okamžik a i onen tvor o tom ví, co je jeho povinností, vyslechnout a určit ortel, jen záleží, jakým tvorem sám je. Jsou různá tato stvoření, různé bytosti, od nízkých hovad, tetelících se z početného obdivu následovatelů a všeobecné obliby až po nemluvící moudré kentaury, staré jako základní kámen této budovy a možná ještě starší. A o nich je tato řeč.

Jest důležité vyvěsit vlajku a přihlásit se a odkopat a pak býti pravým.
Jako na tržišti z doby úsvitu civilizací eufratských je dobře Slovo jejich poměřit zákonem trojjedinosti, třírozměru tvůrce. Jako tehdy, kdy každý prorok, každý písař, či každý smrdutý a zprohýbaný obecní vypravěč a šašek ve svém veleváženém povolání musel si vydobýt jakýs takýs respekt. Aby rady, kterýma látal uši hospodyním, jak získat třebas lásku vojákovu, skutečně měly cenu a váhu. Podruhé, na misce vah, ulice a tržiště bylť dobrý způsob, jak prověřit nadání vypravěčovo, jeho talent umně vázat příběh, osvětlovat jeho zákruty a dospět k pointě, při které srdce zaplesá. A co naplat, taky aby výměnou za své příběhy získat pár kopejek na fíky. A k tomu, potřetí, musel být srdcem a tělem spravedlivý člověk, aby jeho bajky a rady nalezly oporu v jeho charakteru a síle.
A tedy, krátce, o klíči k tenké poševní brance k upřímnosti. K trojjedinosti muže, psavce i kritika, toho supa.

Jedinost první jest tedy vlastní Slovo, slovo které samo příští z útrob, jeho verš, píseň či bajka. Zde si poet, přisednuvší v naději na světlo nad vlastními výtvory může a musí porovnat skřeky tohoto klátícího sebestředného mastodonta se svými. Minimálně, aby se vskutku ujistil, že ten druhý ví alespoň že šalmaj má sedm krát sedm zvuků a jednu duši, kterou do prstů neuchytíš.
Druhá, silnější, jedinost tkví v radě, v důvěře, že tvor tento ví, že jest jen na krátko poslem, skrze kterého protéká vědomí od dávnověku do úsvitu k dalším konstelacím hvězd na nebi, že nemá nic jiného než sloužit, předat a pohnojit vzduch tím, co kde nasosal a sebral, že má povinnost okamžitě rozdat a předat a nesyslit po kapsách myšlenky, kde beztak skryté rychle zhnijí.
A třetí jedinost, nejdůležitější a nejvzácnější. Jedinost tvora v jeho osobě. V jeho skutcích a činech. Jedinost, která určí, jestli pravdy a slova z něj necrčí jak ze staré cisterny, že mluví jen proto, že v sobě nosí zkaženou vodu a umí ji libě opásat iluzemi, tak aby zblblí lidé okolo se napili, mysl i tělo si otrávili a následovali jej jako ve snách.
Je jisto, že tito přicházejí a odcházejí, ale jejich skutky, slova i činy namnoze se vepíšou do duší, kterým, krhaje, lají do mázder smrdutých, literatury nehodných. A tak.

A teď, co tenhle? Co tu vyje a mluví přemnoho a nedůvtipně?
Jsem v téhle budově čtyři roky, píšu a hovořím prapodivnými jazyky a nyní, na chvilku a na vyžádání, si obleču zasviněnou kutnu pokoutního vykladače.
Sedíc blízko opuštěného bufetu, který je mi jen výsměchem na konejšení hladových potřeb, maje na mysli zde jen příležitost k vysouvání tykadel a čenichání.
Čenichám a hledám.
Hledám i poznám ženy i muže v trojjedinosti a s nimi jedinými se chci bratřit.
Hledám i poznám ženy i muže, kteří obcují s múzami a lají jim, že jsou to kurvy neřestné, každou chvilku s jiným, místy něžné a trpělivé, ale většinou zákeřné, zlé a vědoucí.
Hledám poznám bratry a sestry chodící světem po žhavém, ponoukače a okoušeče, noční tvory, drsná zvířata s deziluzí na vývěsním štítu, s kočičí chůzí, svobodná z podstaty, neuhýbající a přesto pokorná a vědoucí. S nepotřebou svět přikrášlovat a zdobit verši a ornamenty, toliko prostým záznamem, vyřezaným do tvaru básně jen přímkou mezi pravdou a silnou emocí. Jisté tím, co chtějí říci, schopné se vyslovit a pak rychle a s pokorou vypadnout.
Myslím, že si ponechám právo soudit ze svého úhlu a podle svých pravidel, přeci jen věřím, že mé případné omyly snadno vyváží filipiky a humor jiných, kteří se bezcílně potulují touto nádražní halou.
Myslím, že je mi třastatřicetšest let a jsem jako had, kluzký a silný jako větev, s jedovým váčkem pod zuby, třebaže nejprve zasyčím a zachřestím, než kousnu, jen nesmí být oběť moc blízko. Je to na smrt slabým, silný prožije tři dny v horečkách a pak se oklepe, imunní pro příště a potřebný pro případ zhojení vlastních ran. A svatý? Toho ošetří múzy a nesmí se na mne zlobit, činím jen z podstaty a pokaždé když plivnu, tak mě jed, vytahovaný z kostí bolí prudce po celém těle.
Jsem jen na chvíli a odplazím se.

V téhle hale, se všemi tvory, pohybem a odjezdy a příjezdy a občasnými bouřemi pro pár slov jsou dveře pořád dokořán a lidé se míhají a země pod nohama se začne propadat, když na místě stojíš moc dlouho, je to jako dirigovat mraveniště, tedy nesmysl, chtít něco jiného, než na okamžik, po sto letech slov a zvuků, při pohybu vzhůru zahlédnout nad hlavami lidí, těsně pod hladinou stropu krátký záblesk něčeho, co vzniklo z vědomí a je to krásné a statečné a dává to naději. Poezii.