Jednoho dne přišel k nám do ateliéru zvláštní člověk. Tak jako tak si všech cizinců všímám – vždyť jsem tu každý den – ale tento muž mě velmi zaujal. Byl totiž dospělý! To se ví, dospělí sem samozřejmě chodí, jenže pouze jako rodiče, vždycky. Chodí si sem pro svoje dětičky a většinou tu nepobudou déle než pár nutných chvil. Velmi spěchají…

Ale on vešel pomalu a tiše si prohlížel kresby na stěnách – a vůbec to nevypadalo, že čeká, kdy se na něj vyřítí nějaké z dětí. Před některými obrazy postál déle a zamyšleně, u jiných se pousmál, ale jen velmi málo z nich přešel bez povšimnutí. Viděla jsem ho dobře, mám totiž své místo v zadní místnosti a, sedíc zády k oknu, vidím přes dlouhou chodbu vcházet a odcházet úplně každého. Pomalu se blížil. Byl velmi hubený a vysoký, kdyby byl dítětem, ostatní by se mu smáli. Měl drahé oblečení, pečlivě upravené tmavé vlasy a dlouhé bílé tenké prsty.

 Nakonec – myslel si, že ho nikdo nepozoruje – zavřel oči, dvakrát se zhluboka nadechl a vešel do ateliéru. Byla tu zrovna výuka asi osmi- až třináctiletých dětí, místnost šuměla mícháním barev a čmáráním tužek a gumováním. Naše paní učitelka, přísná, ale milá starší paní, otočila hlavu s obřími brýlemi, aby se podívala, kdo vstoupil. Jelikož to nebyl žádný malý opozdilec, kterého by bylo potřeba pokárat, změnila výraz svého obličeje na laskavě úslužný. Byl sice příjemnější, než pohledy, kterými   někdy častovala nás, děti, ale byl mnohem méně upřímný. Byl hraný, byl to pohled pro rodiče, pro dospělé. ,,Dobrý den. Potřebujete s něčím pomoct? Hledáte někoho?" Muž naprázdno polkl, odkašlal si a zkusil to znovu: ,, Mám, ehm, takovou, dalo by se říci zvláštní otázku…prosbu... tedy, paní…" ,,Jilská. Ano?" ,,Jilská, samozřejmě, vše jsem si zjistil předem, takže cena je pět tisíc na rok, že ano?" ,,Správně. A jak se jmenuje a který den by sem chtěl chodit?" ,,Kdo? Ehm, tedy, chápu vás. Jistě si myslíte, že sem jdu zapsat synka…no, tak to není. Totiž…já jdu přihlásit, hm…sebe(?)…" Úzkostlivě, šeptem, dokončil větu a díval se na paní učitelku vystrašeným pohledem, ale zároveň bylo zřejmé, že v případě odmítnutí by se z něj stal z obranných důvodů uražený dospělec. Opravdu si chvíli myslel, že by mohl býti odmítnut, opravdu byl malým chlapcem, který je zvyklý o vše žádat nejmíň třikrát a být tisíckrát odbýván… Paní Jilská ale hleděla na zřejmě dost bohatého počítačového odborníka, no vskutku ještě mladého kluka (ale nahlas by to neřekla), nebude mít víc než třicet, ale už je jistě zvyklý poroučet a řídit, nu tedy dobrá, zaplatí-li, proč ne?

 Pán si výslovně přál chodit tento den a tuto hodinu a ne, nevadilo mu, že tu budou děti, ba naopak, všimla jsem si, že je tím snad potěšen. A tak přicházel každé pondělí, vždy ve velmi slavnostní náladě. Nosil si přezůvky, neboť to na dveřích bylo napsáno. Paní Jilská mu sice s úsměvem domlouvala, že to platí jen pro ty rošťáky, kteří teď na podzim prolezou každou louži, ale on se stejným úsměvem odpovídal, že si přeje, aby se k němu chovala jako ke všem svým žákům. Ale jenom já jsem pochopila, jak moc to myslel vážně.

 Paní učitelka  mu vyhradila místo v rohu třídy (,,Snad tu budete mít trochu klidu a soukromí."), pod okna, kterými svítilo celé odpoledne krásné podzimní sluníčko naaranžovala zátiší s buřinkou, deštníkem, džbánem a uschlou slunečnicí, postavila stojan, přinesla uhel a rudku a velikou čtvrtku a poprosila pána, ať se nenechává rušit, že je celý roh místnosti jeho.

Pozorovala jsem ho, jak tam stojí, jakoby neviditelnou hranicí oddělen od nás, ve svém vlastním tichu, ve spuštěných rukách drží uhel a soustředěně sleduje, jak něžně slunce zalévá oranžovým svitem stařičkou buřinku. Vypadal smutně tento muž, jistě si přál být úplně mezi námi, ale byl na to už příliš starý a také příliš hrdý a jistě by si připadal směšně, kdyby žádal paní učitelku, aby mu dávala stejné úlohy jako nám. Ale vypadal také velmi šťastně. Ačkoli se snažil to skrýt, všimla jsem si, že poslouchá, jak se mezi sebou občas tiše bavíme a jaké výtky a poznámky má k našim pracím paní učitelka. Někdy i ustal v práci, zavřel oči, když nám dávala rady a já vím, že si zkoušel představit, jak někdo tak bez přetvářky a upřímně radí jemu. Pak se vždy zprudka rozhlédl, tak tak, že jsem stihla otočit pohled jinam, a provinile se vrátil ke své práci. Paní Jilská k němu přistupovala jen zřídka a pokaždé se celá proměnila, ptala se ho na práci a na kariéru, vyprávěla mu své názory na politickou situaci a stěžovala si na své sousedy, kteří jí prý pořád dupou v noci nad hlavou a zkrátka nevnímala (nebo ignorovala) to, co nám všem okolo bylo jasné: že nesmělý pán sem přišel, aby byl alespoň chvíli dítětem a že netouží po ničem více, než zaslechnout teplá upřímná slova, pochvalu nebo poučení, to je jedno, hlavně ale žádné hlubokomyslné názory a přetvářku. Zároveň se ale bál si o to říci a je vskutku možné, že by paní učitelka ani nepochopila, co chce. Už si zvykla, že s dětmi se prostě mluví jinak, ale nedělala to vědomě. A on by stejně nevěděl, jak to formulovat. A tak se jen bezvýrazně usmíval a odpovídal větami, za které se před námi styděl, snažil se proto mluvit co nejtišeji… a nakonec se mu opravdu povedlo to, že jsme ho přijali mezi sebe… pro děti není nic příliš podivné, ani malující dospělý inženýr, a proto se mezi námi, když paní učitelka odešla do kabinetu na kávu, cítil moc dobře.

,, Tak, děti, a do příště mi všichni nakreslíte nějaký hezký podzimní list. Vytvořte veliké barevné podzimní listy, ano? A nezapomeňte na to, budu to kontrolovat! Takže, máte-li tu už rodiče, smíte jít, přeju vám krásný týden. Nashledanou Tomáši, ahoj Terezko, neboj, Honzíku, maminka se určitě jen malinko zdržela… Aničko, vezmi domů ukázat tu svou princeznu…nashledanou děti!"

Vůbec mě to předem nenapadlo, ale, když to opravdu promyslím, je to vlastně úplně logické, ano, měla jsem to tušit… Za týden jsme se zase všichni sešli a první slova paní učitelky byla: ,,Tak si připravte úkoly." Všichni se začali přehrabovat v taškách a vytahovali ušmudlané a pomačkané papíry a předháněli se, kdo je ukáže jako první. V tom shonu si nikdo kromě mě nevšiml, že pán také ze své aktovky vytahuje bílou čtvrtku a pokládá ji nenápadně vedle stojanu. ,,No vidíte, děti, jak se vám to povedlo, pověsíme si to na nástěnku… Tvůj list je obzvlášť hezky barevný, kdes ho našel, Pepíku?" ,,Vylezl jsem tajně na strom v zahradě, i když mi to tatínek jinak zakazuje." ,,A já jsem taky lezla na strom!" ,,A já jsem ho našel na cestě!" Muž zaujatě poslouchal a malinko nevěřícně kroutil hlavou. Co ty děti zajímavého a dobrodružného udělaly pro to, aby splnily jednoduchý úkol? Kolik riskovaly a jak to braly vážně... ,,Verčo, nemělo by to být víc barevné? Zkus udělat tu červenou ještě sytější...A co ty, Tomáši? Máš to pěkné, ale že tys ten list nedržel v ruce a neohmatal sis ho, žes ho neviděl jak letí ve větru a necítil jsi jak voní, viď? To je z nějaké knížky? Je to taková technická kresba, hezká, ale neživá." „Já jsem to, prosím, našel na internetu…" ,,Já vím, že tě baví počítače, Tomáši, ale tady máš právě kreslit co nejvíc přírodu, no, tak jen neplač, já jsem to nemyslela zle, prostě si ho ještě nakreslíš znovu, no…" Stejně nenápadně, jako když si úkol připravoval, zasunul nyní muž svůj výkres do desek a oči se mu leskly nevytrysklými slzami. Maloval teď kubistický obraz a tak se vrhl do práce. Moc se mu to nevedlo. Nikdo mu to neřekl.

Vím, co se mu odehrávalo v hlavě. Nejprve se urazil, že se paní učitelce nelíbí obrázky z internetu. Potom nahlédl, že měla nejspíš pravdu, ale hned v zápětí ho napadlo, že by se tím přece vůbec neměl zabývat, koneckonců to nebyl úkol pro něho a není přece jediný důvod, proč by ho mělo nějak rozrušit to, že ho od něj nikdo nevyžaduje. Přesto se mu ale nedařilo se dobře soustředit na práci, víc než jindy poslouchal, jak si povídáme. Anička měla dnes noční můru a z toho také vzešlo téma pro následující domácí úkol. Měli jsme nakreslit svůj sen. Muž se usmál a potom se otočil a pracoval dál. Paní učitelka odešla a my jsme se chovali jako by tam nebyl žádný dospělý.

Podzimní týdny letí jako listí ve větru a už zase jeden bez většího rozruchu minul. Popořadě jsme si ukazovali své sny, každý o tom svém něco řekl. Že je to sen o mamince, že je to sen o létání nad loukou, sen o škole, sen o princeznách... Hodně jsme se při tom nasmáli. A paní učitelka se občas v dobrém rozmaru otočila na pána v rohu a se smíchem říkala: ,,No není to roztomilý dětský sen? O šťovíku, no to jsem vážně ještě neslyšela!" nebo ,,Podívejte se na tohle? Poznal byste z toho něco? Já ne. " a tak podobně. Pomalu se v prohlížení blížila směrem k němu. A on žmoulal ve zpocených rukou papír. ,,No ne, Lenko, to je krása! Teda, jestli budeš dál kreslit takhle, brzo ti to půjde jako támhle pánovi v rohu!" A usmála se dospělácky přetvořeným úsměvem na muže u stojanu. Ten však hraný úsměv neopětoval, nýbrž se zadíval na Lenčinu práci plnou krásných barev a laskavých křivek a tvarů a beze slova schoval papír v aktovce.Zahlédla jsem, že jeho práce byla převážně šedivá a zelená a ponurá.

A tak to šlo dál a dál a dál. Při zadávání úkolů muž vždycky trochu strnul a i při jejich vybírání z něj bylo cítit nepatrné napětí... a aktovka na papíry byla pořád plnější a plnější, ale už niky si nic nepřipravil ven. Všimla jsem si, že se párkrát už už chystal, to když se paní učitelka zrovna bavila s dětmi, ale když k němu pak přišla, vždy se lekl jejího pohledu a netroufl si. Tolik si přál, aby mu někdo zadal nějaký úkol, nějakou drobnou práci a aby ji pak od něho očekával. Pokoušel se vzpomenout si, jaké to je, mít úkol. Jaký to musí být krásný pocit, nedělat něco za peníze nebo na zakázku, ale prostě proto, že nám to někdo zadal a předpokládá, že to splníme. A my ho nechceme zklamat. Ach, jaké to jen musí být... Chtěl to paní učitelce říct, věděl, že by mu vyhověla, vždyť jí za to platil slušné peníze, ale nebyl si už tolik jist, že by se potom zlobila, kdyby úkol zapomněl (Což by se mu ale, víme již, nestalo, že?), nebo že by ho ojektivně zhodnotila. Ale tohle nebyl ten pravý důvod, proč si o práci na doma nikdy neřekl. Hlavní příčinou byl strach. Tento muž byl zvyklý na úspěch a - ač si to na jednu stranu přál - bylo by mu zatěžko, kdyby ho někdo kritizoval. Bál se také srovnání s dětmi. Byl příliš hrdý a příliš zbabělý na to, aby se dobrovolně  přihlásil do situace, kdy jeho vlastní dílo, vytvořené s nejlepším úmyslem a s největším úsilím, prostě padne jako druhořadé, je zavrženo, odmítnuto. Takový se v něm odehrával boj!

Jednou se  stala zvláštní příhoda. Paní učitelka vyřadila nepovedené domácí úkoly a chtěla je vyhodit. Ale položila je na stůl vedla stojanu, neboť ji zrovna někdo volal a potřeboval její pomoc. Odběhla a v tu chvíli muž rychle začal listovat kresbami. Některé si dal na stranu, chtěl si je vzít, ale to už se paní učitelka vracela. Muž se tvářil velmi zaujat svým portrétem antické sochy. Paní učitelka shrábla všecky nepovedené obrázky, zmačkala je a hodila do koše. Když uslyšel jejich měkké žuchnutí, zachvěl se. Toho dne již nic nenakreslil, rychle se omluvil a odešel dřív. Když jsme pak šli domů i my ostatní, všimla jsem si, jak pod stromy na trávě za domem někdo sedí. Nikdo jiný si ho nevšiml, byl skrytý, skoro neviditelný. Poznala jsem ho. Nevím, jak jinak žil, měl-li ženu či milenku či přítelkyni, jestli cestoval, zda sportoval, co jedl a pil, v kolik hodin chodil spát...důležité pro mne bylo, že v tu chvíli v sobě přestal držet bolest a plakal.

Příště jsem přišla trochu dřív, abych si mohla popovídat s paní učitelkou. Vše jsem si promyslela a rozhodla jsem se říci jí všecko.Domluvily jsme se, že dnes tu za ní bude suplovat jedna kolegyně - i za tou jsem na chvíli zašla.

Děti i muž dorazili v celou a čekali, kdy se objeví paní Jilská. Místo ní však do místnosti nakráčela silnější dáma ve středních letech, v šatech a v klobouku, vypadala velmi umělecky. ,,Dobrý den, děti. Vaše paní učitelka dneska nemá čas, ale myslím, že to tu zvládneme i bez ní, ne? Samozřejmě mi říkala o vašich úkolech. Tak s nimi začneme. A protože vás neznám, rovnou se mi i představíte, ano? " Děti jedno po druhém ukazovaly svá dílka a muž, jak byl zvyklý, pokračoval v antické soše. Dnes ho to bavilo a tak si ani nevšiml, že na něj někdo mluví. ,, ...a posloucháte mě vůbec? Říkám, že ta socha vypadá příšerně! Co je to tady za stín? Vy ho snad někde vidíte? A ta ruka, no no no. S vámi ale bude ještě práce, než se něco naučíte. Nekoukejte na mě a ukažte mi úkol. A taky se mi představte! Copak si myslíte, že pro vás neplatí stejná pravidla jako pro ostatní? Mě budou poslouchat všichni, pane." Muž na ni pohlédl, úsměv mu zářil na provinile zčervenalých tvářích, něco zašeptal a pak se začal zmateně přehrabovat v aktovce se všemi těmi domácími úkoly. Dělal to tak nešikovně, že veškeré papíry vyklouzly a rozletěly se po podlaze do všech stran. A děti mu je se smíchem začaly sbírat.