Nemysli na ně!

Z mlhy se vynořují zamlklé siluety a o kus dál v ní zase mizí

a do tvých zimničných myšlenek problýskávají momenty cizích životů.

Pouliční davy se náhle mění v zesláblé procesí lazarů

a ty v jejich zachmuřených tvářích poznáváš stopy nemocí a nehod…

Té zvláštně pobledlé blondýnce nevadí vlezlý ranní chlad,

to jen její tělo stravuje zákeřnost žloutenky typu C,

která do jejího těla vstoupila s mrazivě stříbřitým hrotem jehly.

Ty skvrnky na jejích skráních, to není znamení náruživých polibků noci,

to je jen první příznak rozrůstajícího se poškození jater…

To, co tak zohavuje tvář tamtoho zamračeného uhrovitého mladíka,

to není atopický ekzém, to jsou syfilitické mukózní vředy.

Nevidíš ho tady poprvé, je to tak?

Myslíš, že při pohledu na své tělo si neuvědomuje pravdu?

Ale proč tedy s naprostým klidem kouří s ostatními jointy

a dál šíří špínu, která se zmocnila ubohé skořápky jeho těla?

Jestli otevře ústa, uvidíš díry, vyhnisané v jeho dásních a patře…

Znechucuje tě ta paní, vážící bez přehánění minimálně sto čtyřicet kilo?

Ne, netrpí cukrovkou, a její patologickou žravostí způsobená obezita

možná ani není její vina. Spíš je to její prokletí…

Když její manžel zemřel na rakovinu slinivky břišní

a syn ztratil svéprávnost po poškození čelního laloku při autonehodě,

z jejího světa nezbylo nic víc než jen ruiny a torza krásných zámků.

A cukr pro ní má sedativní účinek, protože oblbuje její mozek.

Každé odpoledne prosedí před hypnotickou obrazovou televize

a nekontrolovaně se cpe sladkostmi a mastnými pokrmy,

ale ty víš, že ji brzy čeká infarkt a její žíly už dlouho zanáší cholesterol…

Támhleten zanedbaný blázen, co vypadá jak alkoholik v deliriu tremens

býval normálním chlapcem s velmi perspektivní budoucností,

ale neléčená borelióza a následný těžký zánět mozkových blan

ho proměnily v žebravou kreaturu, potácející se městem…

Lituješ té dusící se stařenky na protějším chodníku?

Ty hleny, co vyklášává, to není projev důchodových neduhů

či celoživotní nezřízené spotřeby cigaret,

proč by v nich jinak byly přimíseny kousky odumřelé tkáně?

Spoléhá na to, že právě její tuberkulóza už je uzavřená a neinfekční

a každé odpoledne se okolo hřbitova vrací do plicního sanatoria…

Ten špinavý santus s usoplenými vousy, který brázdí město na vozíčku

a každých pár minut upíjí z omatlané litrovky rumu

a něžně hladí nádherného rertrívra s lesklou srstí a atletickou postavou,

to není žádný veterán ani alkoholik zraněný v naprostém opojení.

Ve tvém věku si kdysi šel jako obvykle zaskákat do známého lomu,

ale nevěděl, že vichřice několik dní předtím do vody poshazovala pár kmenů…

Vidíš tu jeptišku, která tak nenápadně maskuje strohé projevy emocí

pod sterilně bílým hávem, vyjadřujícím nejspíš existenční čistotu,

získavanou nekonečnými cykly sebeponižování, motliteb a asketizmu?

Co myslíš, do které řehole patří a čím se její řád zabývá?

Starají se o děti v sirotčincích, různých ústavech a nemocnicích

a charitativní činností se pro ně snaží získát o kousek lepší život?

Nebo dávají útěchu a pomocnou ruku beznadějně starým a umírajícím lidem?

(To je ta nejlukrativnější činnost, protože ti hodně osamělí nakonec darují vše…)

Ne, to by přece nechodila v prošlapaných a odřených modrobílých botaskách…

Já ti to prozradím – je z řádu, který svůj život marní nevyslišenými modlitbami,

každý den prožívá ve stejném rytmu stejných žalmů a epištol

a v neokonečné smyčce prosí Boha o odpuštění sobě a komukoliv…

Ale její Pán má uši zalité voskem a ona za voskovou maskou tváře

ukrývá tušení zhoubného nádoru, který metastázuje z jejích plic…

Vidíš ten pomalu se šourající párek, který tě právě minul?

Ty stíny pod prázdnýma očima jsou stopy těžkých životních podmínek

a jejich mastné vlasy a silný odér napovídají, že spolu bydlí na ulici.

Ale nemůže za to společnost ani tragická souhra náhod.

Ty strupy na jejím obličeji nejsou od neštovic ani spály,

to jsou rozškrábané stopy nesnesitelného svědění začínajícího absťáku…

Laxnost jejich pohybů prozrazuje, že se jen apaticky plouží svými existencemi

a kdyby neměli dlouhé rukávy, byly by vidět zhnisané vředy na pažích,

na místech, kudy do sebe injektivně rvou znečištěný laciný braun…

Poznáváš tu smutně schoulenou bledou holohlavou a vyzáblou slečnu,

co na tebe právě apaticky mávla z kolem projíždějícího auta?

Kdysi jste s ní popíjeli na jejím maturáku, všichni jste vtipkovali a smáli jste se,

ale to ještě mívala krásné dlouhé vlasy, samu sebe a úsměv na rtech…

To všechno ztratila při neúspěšném, ale devastačním vlivu chemoterapie.

Veřejnost je už dávno unavená a otupělá ze sbírek na děti, umírající na leukémii,

a znechucená jejich úporně dojemnými osudovými příběhy

a její rodiče bohužel nejsou dost solventí na to,

aby se v pořadníku čekatelů na transplantaci kostní dřeně

dostala alespoň tak vysoko,

aby jí to dávalo byť jen malinkou naději,

že se té doby dožije…

Vidíš toho cikánského chlapce s maďarsky snědou pletí, 

 inkoustově hnědým bystrým pohledem, jímž tě propíchává jako dýkou,

s bujnou mastnou kšticí uhlově černých lesklých vlasů a s několika jizvami v obličeji?

Toho, jak pod kapucí falešné mikiny Nike ukrývá hluboké stíny pod očima

a občasné cuky v obličejovém svalstvu a v krčních zdvihačích?

To není přešňupaný kapsář či rychlonohý zloděj, co krade pro rodinný gang.

Při každém potahu z cigarety ukazuje skoro nepohyblivé pahýly prstů,

které mu před rokem amputovali kvůli masivnímu nitrotělnímu krvácení,

způsobenému meningokokem vyvolaným extrémním snížením srážlivosti krve.

Patří mezi tu šťastnější část neléčených, kteří pozdní fázi této nemoci vůbec přežili…

Ta paní, namalovaná jako přestárlá kurva s rozmazanou rtěnkou,

která si ve špinavém a zaprášeném kočárku vozí plastovou panenku

a mezi špatně obarvenými vlasy jí jako plíseň prosvítají šedé prameny,

ta se přece nenarodila jako blázen, kterému se všichni vysmívají nebo ji litují…

Ten řídký, ale dlouhý, nepěstěný knír jí vyrostl po lécích, které bere…

Víš, že její jediné dítě zemřelo při porodu, selháním doktorů,

uškrcené svou vlastní pupeční šňůrou, svou spojnicí se životem a s matkou?

A ten chlapec, který se vždy dívá jen na své boty a nikdy nikomu do očí

a stále se paranoidně otáčí, jako by ho někdo pronásledoval,

to není vystíhovaný narkoman, ani provinilý kriminálník.

Ta jeho chorobná nesmělost je výsledkem strachu.

Nebyl by tak introvertní, ale v každém okamžiku očekává další epileptický záchvat…

Proč myslíš, že ta sympatická dívka s odzbrojujícím úsměvem

a bezmála dokonale řezanými rysy a formovanými liniemi postavy

téměř nevyndavá své ruce z hlubokých kapes pohodlné mikiny?

Jen nechce, aby si každý prohlížel jizvy na levém zápěstí,

onu připomínku neuspéšného pokusu o sebevraždu a stigma horších časů.

I ve snech ji pronásledují opovržlivé výrazy všech, kteří to nikdy nepochopí…

Ten šeredný mongoloidní chlapec, co vypadá jak ozářený mutant,

ano, ten, co tě pozoruje šilhavýma očima pod pokleslými víčky,

vysoké ustupující čelo se mu čeří možná přemýšlivými vráskami

a po dolní čelisti bez brady mu z odulých rtů pootevřených úst stékají sliny,

tomu není třináct, přestože na to i při detailní prohlídce vypadá.

Brzy oslaví své pětadvacáté narozeniny a asi si to ani nebude uvědomovat...

S Downovým syndromem se narodil, protože jeho matka kdysi brala Antigest,

ruskou antikoncepci, která nezabraňovala početí, jen poškozovala plod…

Ta dáma s čerstvou trvalou, bílou holí a černými brýlemi není slepá úplně,

jinak by s sebou přece měla vodícího psa,

ale přesto na jedno oko nevidí vůbec a na druhé velmi špatně.

Byla to nehoda, tragédie ve veselí a smíchu silvestrovských oslav.

Jen chtěla se svým manželem potěšit své malé děti barevným ohňostrojem,

ale pár číší šampaňského už stihlo oslabit její obezřetnost…

A ten naštvaný kluk se zlomenou rukou, sešívaným obočím,

fialovohnědým monoklem, rozraženým rtem a spoustou podlitin,

to není barový rváč, ačkoliv tak docela vypadá.

Jenom se na diskotéce zastal své přítelkyně a brzy nejspíš i snoubenky,

když ji začal osahávat ožralý nadržený neonacista z buranova.

Nevěděl, že si troufal jen proto, že o kus dál čekalo šest jeho kamarádů…

Ta dívka, která před tebou uhýbá pohledem, ta se tě nebojí,

jen se cítí provinile, protože nechala zabít dítě ve svém těle.

Byl to přece člověk, který v ní vyrůstal a kterému mohla věnovat své srdce!

Co na tom, že by se narodil z násilím vynuceného incestního vztahu

a že by měl tátu i dědu v jediné osobě?

Ne, nezavírej oči, vždyť se jich nemusíš bát, když tě jen míjí…

Ach, promiň, to nebyl strach, to bylo spíš zhunsení a soucit, že?

Nemysli na ně a nemysli na to, kdo a proč se na tebe tlačí a dotýká se tě,

zatímco se prodíráš davem nebo stojíš v autobuse, v tramvaji nebo v metru!

Nemysli na ně, protože oni na tebe také nemyslí a nepomohli by ti…

Nemysli na ně a doufej, že tě nikdo z nich nenakazí

a že tvůj osud nikdy nebude podobný těm jejich…

Nemysli na ně, protože víš, že každý z nich doufal v totéž…