Milenec podzim

Zatímco si vítr hraje s mými vlasy, dopadají mi na záda zlatavé sluneční paprsky. Má chodidla se utápí v trávě a vadnoucím lučním kvítí, na pozadí šmolkově modrého nebe jsou vidět vlaštovky odlétající do teplých krajin.

Toulám se podzimní přírodou a v hlavě mi jak drobné mušky poletují neuchopitelném myšlenky. Jsem na cestě už třetí hodinu a pořád mám sílu jít dál. Čerpám energii z přehršle barev, kterými babí léto vymalovalo jablíčka, pole, louky, listy… Pomerančově oranžová, rubínově červená, ale také olivově zelená… Krok, sun, krok… Najednou si všimnu kukuřičného pole přímo přede mnou. Zaraduji se jako malé dítě při rozbalení vánočního dárku a vběhnu do tohoto kouzelného labyrintu. Je mi jedno, kterým směrem jdu… Ve chvíli, kdy mám slunce přesně nad hlavou, dorazím na kraj pole a vydávám se směrem k tmavě fialovým ostružinám. Nevadí mi, že už mám podrápaná celá lýtka, dál hltavě polykám ostružiny…

Najednou mi před očima přeběhne srnka a já se rozhodnu jít za ní až na kraj lesa, pak mlázím, jehličím, maliním i ostružiním… A pak se přede mnou jak Zlatovláska zničehonic objeví mýtinka… Omámeně se propletu žloutnoucí trávou a natáhnu se na podzimem vonící zem. Kolem hlavy mi prolétne pavučinka a pár listů… Nesnažím se je zachytit, nemám na to sílu. Nehybně ležím v trávě a nechávám vítr, aby se laskal s mými vlasy. Sluneční paprsky mne hladí po tvářích, zatímco ústa jsou ještě pořád opojena temně sladkou chutí ostružin. Podzimní vánek rozechvíval moji sukni a když mne sluníčko začalo šimrat ve výstřihu, ucítila jsem teplý závan i pod sukní… Jen co se mé dlaně zabořily do sametově hebké trávy, zatřásla se země, zatočila se mi hlava…a během chvilky jsem díky příjemnému vyčerpání usnula…