Co bylo v ořechu

Probudil se zimou. Přešel k topení a chtěl ho zapnout, ale hřálo docela dost.
Došoural se k baru a zahřál se sklenkou whiskey. Přitom sledoval nažloutlou
záři pouličních lamp v parku u domu, kde bydlel.
Pak si sednul do křesla. Něco ho zatlačilo.
Vlašský ořech. Kde se tu vzal? Vzal do dlaně a sevřel. Není dutý? Zatřásl jím.
"Nech toho!" ozval se vysoký hlas.
Jan se podíval na flašku whiskey. Byla poloprázdná. Usmál se.
Zase už jsem v limbu. Ale pak si vzpomněl, že když ji bral, nebyla
ani zdaleka plná.
"Nejsi opilý. A už se mnou přestaň třást."
Jan sebou trhnul a ořech mu spadnul na zem.
"Trdlo!" zařval ten hlas.
Když Jan ořech zas nahmatal, řekl nahlas:
"Mluvící ořech?!"
"Sám seš ořech. Já jsem bůh."
"Bůh?"
"Jistě."
"Už jsem toho asi vypil dost. Rozmáčknu Tě a bude pokoj."
"Opovaž se!" zapištěl hlas.
"V ořechu že sídlí bůh?" chechtal se Jan.
"A v tomhle brajglu bydlí realitní makléř?"

Jan s sebou cuknul.
"Odkud mě znáš, proboha?"
"Nerouhej se," odvětil ořech lakonicky. "A jelikož jsem bůh, snad
uznáš, že je to dosti hloupá otázka."
"Hm, a že se bůh mačká uvnitř ořechu, není to náhodou ještě větší hloupost?
Neměl bys sedět někde, co já vím, v nebesích?"
"Co bych tam dělal? Já jsem bůh štěstí."
"Ořechy přinášejí štěstí? To jsem ještě nikdy neslyšel," smál se.
"Tak poslouchej, ty vtipálku. Štěstí nesídlí v žádném ořechu. Zajímalo by tě, kde sídlí?"
"Jistě, to by chtěl vědět každý."
"Jistě, a proto ti to taky neřeknu."
"A co teda děláš v ořechu?"
"No," soukal ze sebe bůh. "Jsem tu na dovolené. Jednou za rok na jednu noc sídlím v ořechu.
Tu noc nemá nikdo na světě štěstí a každý si musí poradit bez něj. Divil by ses, kolik lidí
s tím má problém."
"A co když tenhle tvůj apartmán teď prostě takhle rozlousknu."
"To nesmíš!"
"Ty se bojíš? Odkdy se bůh bojí?"
"Jistěže se nebojím."
"Fajn, tak já tě teď jdu rozšlápnout."
"Nedělej to, prosím!"
"A proč bych neměl?" zasmál se zas Robert. "Stejně jsi jen moje alkoholové opojení."
"Když to neuděláš, splním ti jedno přání."
"A co takhle tři přání? Chci tři."
"Dobře, máš je mít," pronesl hlas rozhodně.
"A co takhle pět přání?"
"Nebyl by problém, ale řekl jsi, že chceš tři. A první slovo platí. Máš smůlu."
"No sakra!"
"Nerouhej se!"
"Můžu si přát cokoliv?"
"Cokoliv. Ale každé přání bude trvat jen jeden den."
"Tak to jsem mohl čekat," vykřikl otráveně Jan. "Že v tom je háček."
"Dobrá, když nechceš..."
"Ale jo, chci. I ten den za to stojí."
"Jen mi musíš slíbit, že mě během té doby nikdy nebudeš chtít rozmáčknout."
"Jasně, slibuju," máchl rukou Jan. "A teď už chci ležet na pláži v Karibiku a celý den
jen pít whiskey a sledovat oceán."
"Mohl sis vybrat lépe," ironicky poznamenal ořech, vlastně bůh.

Všude kolem bylo jen modro. Modrá plocha jasného moře, modrá obloha, jen za zády písek a palmy.
A u nohou bedna whiskey. Jan se usmál, zahoupal se v křesle, vypil na ex jednu lahev
a slastně hleděl na poklidné vlnky Karibského moře. Usnul.
Měl ploutve a plaval v moři mezi korály.

"Vstávat!" Ten nepříjemný hlas odněkud znal.
"Den je pryč, máš druhé přání."
"No to snad ne, vždyť jsem tu sotva pár minut!"
"Jo, pár minut" spal jsi celý den!"
"To je nesmysl!"
"Pracovní stres, nedostatek spánku...co bys čekal. Tak to druhé přání?"
Jan byl navýsost otráven.
"Co já vím. Nic mě nenapadá."
"Když napočítám do deseti a nic neřekneš, druhé přání se rozplyne. Tak honem."
"Dej mi pokoj. Bolí mě hlava. Nejraději bych plaval vodou jak v tom snu, co jsem mel.
"Je to s tebou horší, než jsem čekal," poznamenal bůh.

Celé tělo bylo ponořeno do chladivé modré hmoty. Ruce a nohy se zlehka pohybovaly sem a tam
a všude kolem stovky pestře zbarvených ryb. Do Janových úst proudila slaná voda a zase z nich vytékala. Bylo to, jako by dál pil svoji whiskey. Co chíli ho do nohou ukla nějaká medúza, ale žádný žahanec mu nepodráždil kůži. Plaval mezi korály, sbíral mušle na dně, nechal se kousat do prstu murénami, ale nikdy necítil žádnou bolest, jen láskání jako polibky mořských panen. Nádherný pocit. Jan byl rybou asi odnepaměti. Plaval dál a dál, ale najednou se mu už neplavalo tak snadno. Ležel na pláži a rukama rozhrnoval písek.

"Vybírej dobře poslední přání, člověče," upozornil ho boží hlas.
Jan se vztekle otočil:
"Vždyť mi to přišlo jako sotva minuta."
"Čas je relativní."
Jan zrudl, zvedl prudce nohu a užuž by dupnul, když vtom se zarazil a usmál se.
"Ano?" čekal bůh v ořechu.
"Na něco jsem si vzpomněl. Chci být vládcem té nejmocnější říše.
"Hm," zadumaně řekl bůh.
"To splnit nedokážeš, co?" smál se Robert.
"Neměj obavy," odvětil bůh stroze. "Co jsem řekl, to splním."

Panovník měl těžké sny. Když se probudil, proběhla slavnostní korunovace nového panovníka. Tisíce hodovníků, zase moře whiskey a zpěvy, veselí nebralo konce. Král však po chvíli prohlásil:

"Moji drazí poddaní. Pro dnešek musíme oslavy ukončit. Máme před sebou důležitý úkol. Bylo mi věštěno, že nám všem hrozí z ořechů smrtelná nákaza. Takže teprve až spálíme všechny ořechy v zemi, budeme pokračovat v oslavách. A tomu, kdo spálí nejvíc ořechů, svěřím zastpitelský úřad."
Mezi lidem propuklo nadšení. Zpráva se rychle šířila po celé zemi a poddaní ničili jeden ořech za druhým.
Kvečeru oznámilo vojsko panovníkovi, že v zemi není jediný ořech,
který by nelehl popelem. Ořech. Naše děti už ani nebudou to slovo znát.

Panovník vyhlásil měsíc hodování. Toho dne Jan vypil tři lahve whiskey. Do královského lože ho doprovodily
tři milenky. Rozvalily se na postel a čekaly na něj. Jedna z nich mu nastavila pěst:
"Tady je dárek pro tebe, králi," řekl a otevřela dlaň. "Poslední ořech země."
Král jej vzal a vší silou na něj dupnul.

Ozval se praskot. Všude byla tma. Jan neslyšel ani neviděl zhola nic. Jen cítil po celém těle, jako by byl přikryt těžkou dekou. Necítil však ani ruce, ani nohy. Chtěl křičet, ale neozval se žádný hlas. Vtom uslyšel nějaké kroky. Cítil je po celém těle, jako by se celý jeho trup chvěl. Náhle se ozvala ohlušující rána. V posledním okamžiku vědomí si stačil povšimnout, jak nad ním praská skořápka a jak se sune do obrovské bezedné jeskyně s velkým vlhkým červeným kobercem... Někdo rozlousknul
ořech, v kterém byl on sám.

Jan se probudil ve své posteli. Vstal a díval se na ruch ranní ulice.
Měl pocit, že byl kdysi dávno králem a porušil nějaký slib.
Ale hlava ho tak bolela, že na takový nesmysl zase rychle zapomněl.

---