BYLA...

Byla tma a byla zima. A bylo ticho. Velkou místnost osvětlovaly pouze rozkmitané plameny krbu. Seděli jsme poblíž, já a Barbara, v křeslech u malého stolku. Dlouho jsem váhal. Slečna Barbara mlčky přemýšlela. Nejspíš o tom, jak jsem jí svým příjezdem zkazil den. Nudila se. Čekala, čím ji budu ještě zatěžovat, čím ji budu nudit. Nadechl jsem se a: „Byla to vlastně smůla, že mi u Vás chcíplo auto?“ Pravil jsem konečně. „Nebo je to štěstí, že teď a tady mohu být v teple, s Vámi, slečno Barbaro, místo toho, abych trávil hodiny a hodiny na cestách“. Dokončil jsem trochu zklamaně a o poznání tišeji. Moje mladá hostitelka se ani nehnula. Ani nemrkla. A asi mě ani nevnímala. Nepřítomně pozorovala sklenku whisky. Ta ležela pokojně na stolku, lámala světlo z krbu za ní a promítala tančící plameny svým odrazem na strop.
Barbara náhle zívla a špitla: „pokračujte, prosím“. Tak dlouho mlčela, tak dlouho se tvářila, jako když tam vůbec nejsem. Zaskočilo mě to, ale aspoň jsem už věděl, že mě vnímá, že nemluvím do prázdna.
„Bylo to krásné. Cítil sem to ve vzduchu, slyšel sem to ve spaní.“ Pokračoval jsem ve svém předchozím vyprávění, hledaje slova v plápolajícím ohni krbu. „Byla to láska. Láska s velkym „L“, bylo to úplně nádherný. Miloval sem ji celým svým srdcem“. Usrkl jsem ze své sklenky. „A Jana... Jana mě taky milovala. Bylo to to největší v mym životě“. Trochu jsem se zarazil a rychle dodal: „teda, abyste mě pochopila, Barbaro, já nikdy neměl štěstí na nějakej normální vztah. Ale s Janou to bylo jiný, já žil pro ni a ona pro mne“. Pod tíhou vzpomínek jsem trochu zvážněl a na chvíli jsem se odmlčel.

***

„Byla to láska, která člověka změní.“ Vyprávěl jsem dál. „A mne změnila. Změnila mě natolik, že sem přestal rozumět tomu, co dělám, přestal sem rozumět svému životu. Jako kdybych procitl ze snu.“ Zamyslel jsem se a trochu se pousmál. „Anebo spíš jako kdyby začal krásný sen. Sen o lásce dvou lidí.“ Barbara si všimla zmněny mého hlasu. Usmála se. Mile a přívětivě. A ustaraně. „To nic, pane Jakube, nemusíte o tom mluvit, jestli nechcete.“
V tomto šeru, v této domácí atmosféře,jsem si všiml, jak je má hostitelka krásná. „Ale prosím Vás, jaký já jsem pán? Vždyť nic nemám a ani neoplývám ničím vzácným. Říkejte mi raději jen Jakube, hmm?“ Pravil jsem k ní, nespouštěje pohled z jejích očí. „A co se týče mých citů, tohle už přebolelo.“ Usmál jsem se, až se zaleskly zuby. „Je to jenom minulost. Víte, po smrti mé lásky,“ chvíli jsem se odmlčel, „sem upadl do hlubokých depresí. Téměř sem nekomunikoval se světem. Neměl sem mu co říct, proklínal sem ho za tu nezpravedlnost.“ Dopil jsem svou sklenku a pocítil příliv tepla.
„Lidé mě dokonce označovali za blázna. Já... Tehdy sem se uzavřel do sebe. Tehdy to vlastně začalo znova.“ Nechápavě se na mne podívala. Pocítil jsem pocit vzrušení.
„Abych to uvedl na pravou míru,“ řekl jsem na vysvětlenou, „prožil sem dětství bez rodičů. Bez kamarádů. Bez lásky. Jako dítě sem neměl nikoho a nic.
Teprve ve dvanácti se o mne někdo začal starat. A někdy v té době sem začal mluvit, komunikovat se světem. Tehdy sem se začal začleňovat do kolektivu.“
Barbara se zvedla a došla pro další lahev drahé dobré whisky. Znovu zasedla a oběma dolila. Přihodila do krbu velké poleno a pohlédla na mne.
„Moje pěstounka mě často bila. A nadávala. Vzala si mě, protože od státu dostávala peníze. Vzala si mě kvůli penězům. Kolikrát sem myslel na svou pravou matku se nedá spočítat. Znal sem ji jen z fotky, to byla snad jediná věc, která patřila jen a jen mně. Ale maminka mě opustila, když mi bylo pět měsíců. Odešla za novou prací a láskou, za lepším životem. Mne nechala ležet na prahu sirotčince.“ Ve světle ohně šlo poznat, že se Barbara lehce chvěje.
„Ta tvář z fotky mě pronásledovala ve snech, byla krásná, ale já ji proklínal a nenáviděl. Za to, že mne opustila. Za život, do kterého mě přivedla. Vždycky sem chtěl jenom trochu lásky a porozumnění, ale nebyl nikdo, kdo by mi to málo mohl dát.“
Oči se jí zaleskly.

***

Bylo pozdě. A já se rozhodl. „Jak sem už říkal, Jana žila jen pro mne. Je to zvláštní, při prvním pohledu sem se do ní zamiloval. Byla krásná, byla má. Cítil sem to.“  Podíval jsem se na Barbaru a v duchu obdivoval její krásu. „Nevadil mi věkový rozdíl, nevadilo mi, že je o šestnáct let starší, než já. Ale něco nebylo v pořádku, časem sem to pochopil. Tolik se podobala dívce z fotky, dívce mého dětství. Ano...“ Nadzvedla obočí a nechápavě se podívala. „Ano, jak už sem říkal, Jana mě velice milovala, ale byla ve snu. Já... Já ji musel probudit.“ Nadechla se, že mi na to odpoví. Byla krásná. „Jakube, ...“ začala Barbara. Nedořekla to, já ji přerušil.

***

„Byl to krásný sen, sen o lásce dvou lidí. Já ji miloval. Ale ona... To ona za to mohla, chtěla mě opustit!“ Vzrušení ve mně rostlo s každým dalším slovem. Barbara se otřásla. „Ach Jakube, prosím, to už stačí.“
„Ano, chvíli mi to trvalo,“ Ignoroval jsem její prosbu, „ale pak mi to došlo. Podvedla mě. Žena, kterou sem miloval jako nikoho předtím, si to taky uvědomila. A chtěla udělat to samé, jako kdysy před lety. Chtěla mě opustit, Barbaro, opustit mě!“ Zlomil se mi hlas. V náhlém tichu šly slyšet jen tiché vzlyky. „Jako kdysi.“ Dokončil jsem vyrovnaně.
„Asi si neumíte představit mé pocity, když sem zjistil, že má jediná láska, žena, kterou sem miloval, byla tou dívkou z fotky. Dívkou z fotky, kterou sem v bezesných nocích nenáviděl, kterou sem proklínal za to, co mi provedla.“ Upřeně jsem se díval na Barbaru. Chvěla se a po tváři jí stékala slza. „Ale já jí odpustil. Navždy sem chtěl být s ní, navždy ji mít u sebe. Mohli sme být rodina!“ zvýšil jsem hlas. „Ale ona nechtěla, ona odporovala. Začala mě přehlížet. Jen sem chtěl, aby mě měla ráda. A aby se mě mebála. Byl to jen sen. Jen sen, a já ji probudil!“ Barbara se rychle zvedla z křesla, ale skočil jsem po ní a vmáčkl ji zase zpátky. „Teprve potom mě začala poslouchat. Byla tak klidná... krásná... byla tak bezbranná.“ poslední slova jsem už jen šeptal. „Pak už se mě nebála.“ Zmítala se v křesle, ale já ji držel pevně. Přiblížil jsem svá ústa těsně k jejímu uchu. „Oni mi ji ale vzali, policie nás rozdělila a já musel utéct.“ Jemně jsem pohladil Barbaru po vlasech. Nezmohla se na jediné slovo, jen hystericky vzlykala. „Ach Barbaro, zůstaňte se mnou, já Vás miluji.“
Poslední co jsem jí zašeptal už snad ani neslyšela, navždy usnula v mém obětí „ má lásko, ani nevíš, jak jsi jí podobná...“

***

Byla tma. A byla zima. Velkou místnost osvětlovaly pouze rozkmitané plameny krbu. Ještě dlouho jsme seděli a já vyprávěl. Barbara byla nádherná. Vypadala tak klidně a spokojeně, jakoby se jí zdál krásný sen. Sen o lásce dvou lidí.
A já věděl, že mě konečně poslouchá, že mě konečně chápe...

A proč Vám píši tyto řádky? Víte, já Vás moc miluji. A teď mě tak napadá...
Že neuhádnete, komu jste podobná?

KONEC ?