Jednou

Na noze mi přistála kostka ledu. Prásk ho! A odskočila pod stůl. Otočím se. Kdo to, ksakru? Směješ se, jo? Tak smích, chachá, no počkej, přejde. Hrábnu pod stůl a než se mi ten studenej patvar rozteče v ruce, máš ho za výstřihem. Prima, zamnu si ruce. Jaksi jsem ale zapomněl, že musíš mít poslední slovo. Takže v mžiku mám led v kalhotách. Těch pár dotyků při krátkém souboji bylo jak výpal cejchovacím železem.
Vím, že tě chci a vím, že tě mám zakázanou. Co chceš ty, netuším, můžu si jen domýšlet. Ještě mi to nedá, s prosebným zaškrábáním na tvá záda vyškemrám cigaretu a pak dál sedím u jiného stolu a hraju nezájem. Vím, že tam jsi, vnímám barvu tvého hlasu, ale bavím se s někým jiným úplně o něčem jiném.

....po pár hodinách v jiném lokále

Ať žije karaoke. U nás to vidím poprvé, tak prohlížím playlist. Teda takovou směsku jsem nečekal. Růže z Texasu, Jen pro ten dnešní den, Lásko voníš deštěm, Rosa na kolejích, Reklama na ticho... no nazdar. Pestrý výběr písní při kterých se odvážlivec může úspěšně ztrapnit. Holky se snažily z dýdžeje vyrazit nějakou Bílou nebo Dusilku, nakonec se musely spokojit s čímsi od Michala Davida. Noc už se překulila málem k ránu, tak co vlastně řešit, hlavně že se dá zařvat si na mikrofon.
Mně to bylo úplně šumák. Jen co zmizela ta co tě hlídá, už jsem nečekal dál. Za pár minut se vrátí z podia a já bych prošvihl možná jedinou šanci, kdy jsi bez dozoru.
Vím, že tě mám zakázanou a vím, že si nesmím nic dovolit. Ale celý večer nemyslím na nic jiného, než moct tě aspoň pohladit po tváři. S přibývajícím množstvím alkoholu jsem od předstíraného nezájmu došel do stádia, kdy jsem tě ukusoval pohledem. /To jako, když někoho pohledem žerete, tak na něj prostě civíte jak debil. Když ale vysíláte jen krátký obdivný pohledy, pak (snad) vypadáte jen jak malej debil a místo žraní jen ukusujete/ Tak škatulata a šup na uvolněnou židli vedle tebe. Natáhnu k tobě dlaň - "Dej mi ruku." - tváříš se nechápavě. Tak to holt risknu a dotknu se tvojí táře. No co, při nejhorším se odtáhneš nebo přiletí facka. Jenže ty se zase - pro mě nečekaně - bráníš úplně jiným útokem. Ani mě nenecháš vychutnat si hebkost tvojí kůže na své dlani, ani se ti nestihnu podívat do očí (možná je to dobře, kdo ví, co bych z nich vyčet) a ty se ke mně přitáhneš a rty jakoby omylem přiblížíš k těm mým. A ještě jednou a znova. Jsou studené jak led a jako by vysílaly úpěnlivou prosbu - zahřej nás. A já se bál a tys měla možná strach a písnička dohrála a já se odtáh, jen noha mi zůstala opřená o tvou židli. A co dál? Dál už bych jen všechno víc pokazil. Tak rozum do hrsti, touhy a přání na uzdu a se slovy, že teda fakt za pár hodin vstávám do práce, vyklidil jsem ledově horkou půdu.

Nakonec ten večer nebyl až tak špatnej, jen se tě příště musím zeptat, kdo vlastně po mně hodil tu kostku ledu.