Kdoví

Kdoví

Můžu si sáhnout na hvězdu? Kdoví…

To mi jen velký bloud poví.

O větru, o slunci, o tmavých mracích v dáli,

O těžkých slzách, které v očích pálí.

O všech těch věcech mi může krásně vyprávět,

I jak mám snášet tenhle divný svět.

Proč mi na srdci velký smutek sedí,

Proč zvědavě na mě muži hledí.

Pro hezkou tvář, co klamně nosím?

To pravda není a nikdy nebyla,

Necítím to tak a marně prosím,

Aby mne aspoň trochu zdobila.

Život je asi takový, jak si ho prožít chceme

Nikdo už se s námi nemazlí.

Co jinak zažít a jak přímo jdeme

Se v našem žití přímo odrazí.

Nechci být smutná, co však s tím?

Jak se mám smát, když mě oči pálí?

Snad písmenky někoho pohladím,

však blbnout na chatu mě životu jen oddálí.

Snad ani nechci žít a vědět to nechci radši,

Odmítám se do něčeho tlačit

Stačí mi chvilky, co myslí mi kráčí

A to by mi mělo k životu stačit.

Tak budu lépe žít? Kdoví…

Jak ze života nejvíc vytěžit?

Vím, že mým otázkám nikdo neodpoví

A musí mi stačit, že mám pro co žít…