Potomci lidí

Představte si budoucnost, ve které je jisté, že za sto let nebude na světě už ani jeden člověk. Že všechno, co lidstvo získalo a vynalezlo za tisíce let, nebude mít komu předat. Že svět kolem vás se kvůli tomu hroutí. Že nejmladšímu člověku na světě je osmnáct let. Za celou tu dobu neotěhotněla ani jedna žena. Až na jednu.

Vize hodná P.K. Dicka, mistra ve vykreslování pochmurné budoucnosti. Od Potomků lidí ale nečekejte dalšího Blade Runnera. Tenhle film zcela patří režijnímu mistrovství Alfonsa Cuaróna. Ten se na Potomky vrhl s dravostí hodnou čerstvého absolventa filmové školy. Co chvíli diváka do děje vtáhne dynamickou ruční kamerou, jindy vás nejdřív oslepí oranžovou září vycházejícího slunce, aby v okamžiku, kdy se postava o kousek pohne, znovu zalil záběr depresivní modrou. Že je Cuarón schopný po vizuální stránce, to dokázal už v Harry Potterovi a vězni z Azkabanu. Teď ho poznáte i jako režiséra chytrého, který dokáže jednak rozložit vtip do hodiny děje (obuv hlavní postavy), ale taky zcela nečekaně projasnit depresivní atmosféru situačním humorem, který se do filmu překvapivě hodí.

Selhává vlastně jen v jediné věci. Jakkoli jsou postavy dobře napsané a zahrané, je těžké s nimi soucítit. Hrdina s trochu legračním jménem Theo Faron (Clive Owen) vzbudí sympatie, ale nebude vám záležet na jeho osudu. Cuaron s ním hýbe jako s králem na šachovnici, tedy figurkou, kterou může nechat dojít do vítězného konce, nebo taky obětovat. Nutno ovšem dodat, že Clive Owen předvádí jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Skoro se zdá, že role v megafilmech (promiňte mi novácký výraz) mu zkrátka nesedí. Ačkoli pobral charisma za dva a kamera ho má ráda, víc než všichni králové Artušové a Dwightové ze Sin City mu sedí civilní role anglického úředníka, který se k dobrodružství dostane tak nějak mimochodem.

Sám Cuarón dokáže diváka vtáhnout do děje do té míry, že v okamžiku, kdy jedna z postav druhou udeří, až vystříkne krev, celý kinosál zasyčí a někteří z přítomných se chytí za čelist. A to vrcholná scéna filmu přijde až za chvíli. Několikaminutový záběr, kdy Theo prochází nefalšovaným válečným peklem – beze střihu. Při tom všem si kameraman stíhá hlídat kompozici a Clive Owen stále zůstává v roli. Skoro se nechce věřit, že natočit takhle těžký záběr je v lidských silách. Doporučuji si stopnout, jak dlouho přesně trvá (pro zájemce: začíná v uličce s Theem, Marikou a Kee). Potomci lidí jsou bez nadsázky nejpokrokovějším a nejzásadnějším filmem poslední doby, co se technické stránky týče. A to si některých „vychytávek“ divák ani nevšimne napoprvé (ultradlouhá délka některých záběrů, detaily v pozadí, ostření kamery atd.).

   Divák vlastně ani nemá šanci plně si vychutnat, jak moc si Cuaron s tímhle filmem vyhrál. Film totiž nepokulhává ani co se příběhu týče. Můžete přemýšlet nad tím, co pro lidi znamenají jejich děti (emocionálně nejnabitější jsou scény, kdy lidé reagují na těhotnou ženu, respektive na právě narozené miminko), nebo jak se tvůrcům do scénáře podařilo šikovně zakomponovat archetypální postavy matky (Kee), ochránce (Theo), zloducha (nechci spoilerovat) nebo figuru, která přivede hlavního hrdinu k největšímu dobrodružství jeho života (Julian; například v Pánovi prstenů to byl Gandalf J).

Snad největší chybou Potomků lidí je fakt, že kvůli všem těm technickým hrátkám si budete stále uvědomovat, že sledujete pouze film. Což nemusí být vždycky na škodu, pokud se jedná o film tak kvalitní. Netvrdím, že patří do kategorie Musíte vidět. Jen byste měli. Jednou.