..v mořích trávy..

Začalo to pro ně na hřbitově. Foukal vítr a dva týdny už nepršelo.
Ani kapka. Vážně.
Řádný irský hřbitov se pozná podle toho že je v krajině špatně poznat. Dřevěné kříže porostlé trávou, lepící se k vybělenému Kristovému tělu. Občas mezi stonky svítí květy lučního kvítí. Jména lidí odpočívajících v tišině světa s přepychovým výhledem na moře nejsou psána zlatem, ani stříbrem, ale levným vápnem. Dolů pod strání se o stěny útesu tříští vlna za vlnou, nikde ani racek.
Dívka v květovaných šatech -které očím voní po starých skříních, černobílých fotografiích, gramofonech a krabičkách na dopisy-, s rozpuštěnými vlasy sedí před křížem, před Kristem s uraženou hlavou. Dlaně položené v trávě na vysušené hlíně, prsty roztaženy do stran, hlavu zvrácenou dýchá utíkající dopoledne.
Poklekl vedle ní.
„Znala jste ho?“
„Ne, vlastně vůbec ne. A vy?“
„Vím o něm skoro všechno, ale že bych ho znal, to říct nemůžu. Tommy, těší mě.“
„Deidre.“
„Hmm,“ ušklíbla se „ zvláštní, sejít se takhle u jednoho hrobu. Býváš tu často?“
„Pravidelně.“
„Aha. Proč?“
„Radím se.“
„S kým?“
„S ním.“
„O čem?“
„O knize.“
„Píšeš knížku?“
„Ne, to ne. Jen upravuju jeho knížku, pro vydání.“
„To nedává smysl.“
„To přece nevadí.
„Co tady děláš ty?“
„Hledám tu svýho tátu.“ řekla prostě.
Usmál se.
„Směješ se?“ zeptala se.
„Jo.“
„A proč?“
„Umím si představit, kolik hnědooček hledalo tátu tady u toho hrobu.“
„Vážně?“ zamračila se.
Vstal.
„Víš co? Zajdem na kafe. Stejně bude za chvilku pršet.“
„Myslíš?“
Ani se neotočil.
„Tady jsi v Irsku, Deidre. Tady prší furt.“ 

Seděli v hospodě. Venku pršelo.
„Nezvals mě na kafe?“
„A co piješ?“
„Kafe.“
„Tak vidíš.“
„To vidim, taky vidim, že máš třetí pivo.“
„Kafe mi nechutná.“
„Aha. Támhle na tý fotce, to je táta?“
„Jo, to je von.“
„Támhle taky?“
„Jo.“
„Támhle?“
„Taky.“
„Tu asi někdy byl, co?“
„Co? No, vlastně pořád.“
„Jakto?“
„Tady je jenom jedna hospoda.“
„Nechápu to.“ zavrtěla hlavou.
„Je vidět, žes ho neznala. On byl v hospodě pečenej vařenej. Vidíš támhleten stůl v rohu s tou černou skvrnou? Tak tam-„
„Dobrý, dobrý.. Spíš nechápu, jak mohl žít v takovýhle díře.“
„Cítil se tady doma.“
„Jenom proto, že se tu narodil tu přece nemusel zkejsnout na celej život, ne? Byl slavnej, moh vodject někam kde maj kina a-„
„My tady máme kino.“
„Tak možná letní,ne?“
„No a? Tvůj táta náhodou miloval letní kina.“
„To je šumafuk. Proč se neodstěhoval někam za civilizací? Takovýmu frajerovi přece mohlo bejt rodný město ukradený..“
„On se tu nenarodil..“
„Jakto?“
„Narodil se v Americe.“
Nakrčila obočí. „Blbost, všude  se vo něm mluví jako o tom nejirovatějším  Irovi.“
„Řeči se vedou, whiskey teče a …vsuduprázdno.“
„Vsuduprázdno?“
„To je takový místní výraz. V-sudu-prázdno.“
„Aha. Byli aspoň rodiče Irové?“
„Težko říct. Matka zemřela při  porodu.“
„Tý jo, tohle je teda zklamání.“
„Co? Že nebyl zrzavej a nemenoval se Malachy Finnigan?“
„Tak nějak.“
„A takhle ti to nestačilo,ne..? Myslíš, že to lidem nestačilo?“
„No..“
„Stačilo, to Ti můžu říct.. I tvý máme to tehdy stačilo.“
„To byla hnusná poznámka.“
„To nepopírám.“
„A co to jeho jméno, jak k tomu přišel, pane Chytrej? Půlka země se mu dycky smála.“
Usmál se stowattovým úsměvem.
„No dal jsem si tu práci a zjistil jsem, že když se tehdy narodil v zapadlý newyorský nemocnici, zrovna běžel v televizi film s Jamesem Deanem. A to přijmení má po adoptivním otci. Přivezl si ho sem jako malý suvenýr z Ameriky, pak rychle umřel a Tvýho táty se tu tak nějak ujala kolektivně celá vesnice.“
„Jo všimla jsem si, že vedle jeho hrobu je kříž se stejným jménem.“ Zakývala hlavou.
Pak na něj mrkla. „James Dean O´Sullivan.“
„Jo, James Dean. To je jméno.“ usmál se.
„Byl aspoň v IRA?“
Málem všechno poprskal pivem, jak vybuchnul. Smál se nahlas hlubokým hrdlením smíchem. Líbilo se jí, jak se smál.
„Hej, ty se mi posmíváš!“ dloubla ho ramene.
„Ach jo, vy lidi z Dublinu jste fakt k sežrání. Dycky sem přijedete a chcete vidět každýho Ira, jak tu se samopalem v ruce hájí svou zem. Chcete vidět černý kukly, malby na zdech a kytky na místě, kde se bojovalo za svobodu. Pak nasednete do fára a honem za hranice.“
„Tomu ses nesmál.“ zkusila odvést řeč.
„Ne, nesmál. Mám jen osobní vzpomínku na Tvýho tátu a můžu ti říct, co by Ti řek, kdyby teď támhle seděl. Řek by nejspíš něco jako že hovno záleží na tom,  komu tahle země patří, protože ať je naše nebo Britů, je to země, kde se má žít. A ne umírat. Vod toho jsou jiný místa, to by ti řek Tvůj táta.“
„Ale mluvil na za Sinn Féin a..“
„Jo, mluvil za Sinn Féin.. A taky byl jeden z mála, kteří seděli s Britama nad mírovejma dohodama. Což mu rychle vodpustili, když jsme porazili Anglii v osmifinále mistrovství Evropy.“
Smála se. On se zatvářil rozpačitě a upil piva.
„Víš, nemůžu se nesmát, když tu sedím v dřevěný hospodě nad pivem, někde v zapadlý díře v Severním Irsku, a dvoumetrovej černoch mi tu vypráví o tom, jak Severní Irsko porazilo Anglii v první osobě. Mám ten zápas doma na kazetě, s tátovým komentářem samozřejmě.“
„Je to tady divná země, co..?“ usmál se spiklenecky.
„Proč konkrétně?“
„Spisovatelé vyjednávají za teroristy bez teroristů a potom jdou komentovat mezinárodní utkání ve fotbale.“
„A pak jdou do hospody.“
„Jo. A pak si udělají malou Deidre.“
Smála se. „Seš vůl.“
„Neměla bys tolik pít, vy městský holky na to nejste zvyklý.“
„Jo? A co ty víš o městkejch holkách, co? V Dublinu teče stejnej Guiness jako tady.“
„Na zdraví!“
„Na Tvoje.“
 

Cestou k autu vrávorala.
„Hej to je mini! Jak se do něj vejdeš?“
„Moc zábavný.“
„Tohle auto už jsem někde viděla. Bylo tátovo?“
„Jo, je tátovo. Urychli nástup, budeš celá promoklá.“
Nastoupili. V mini byla zima, ale autíčko se spolehlivě proplétalo zatáčkami, kymáceje se při tom jako koráb na vlnách. O mořské nemoci bude lepší pomlčet.
„Proč jedem k Tobě domů?“
„Jedem k Tvýmu tátovi domů.“
„Ty u něj bydlíš?“
„Jo.“
„Takže jedeme k Tobě domů.“
„Jo.“
„A proč?“
„Musím Ti něco ukázat  a dát.“
„Aha, tak to už jsem úplně klidná.“
Usmál se. „Fajn.“
 

Neměla přesnou představu toho jak bude byt jejího tatínka vypadat. Ze všech vysněných představ se jí vybavil pouze obraz, na němž sedí v místnosti plné knih s dýmkou v koutku a oknem otevřeným do krajiny.
  V krajině pršelo a tak bylo okno zavřené.
Knih bylo opravdu všude moc.
Po zdech vysely obrazy a zarámované černobílé fotografie, dokonce i básně.
O téhle úchylce svého otce četla v článku jednoho z jeho kolegů z Pen Clubu. Své nejmilejší básně si prý nechával přepsat na papír a ten se poté zarámoval. Říkával, že má ty texty tak rád, že když si je chce přečíst nechce se mu je hledat, chce číst hned.
   Tommy se v bytě trochu krčil, zvlášť při přecházení mezi pokoji, protože futra tu byla skutečně proklatě nízko. Její tatínek byl malý jak jen se na řádného Ira ze země vil a leprikónů sluší.
  Jen pracovna jí vyrazila dech.
Pohodlné hluboké křeslo, vedle něj dřevěná vysoká lampa se zeleným kloboukem. A vedle okna plno portrétů na zdi, u zdi stolek, na stolku váza a v ní květiny. Cítila že za ní Tommy stojí.
„Na co čekáš?“ zeptala se.
„Čekám až se poznáš.“
„Já…“ zahleděla se na zeď pokrytou obrázky hnědookých dívek.
„Myslíš, že se vážně ani trochu nestaral o to co je s jeho dcerami?“
Dlouho nevěděla co říct, cítila vlhko pod očima.
„Ani jeden syn?
„Ne, samé dcery.“
Usmívala se. Přijala nabídnutý kapesník a po chvice i mohutnou náruč.
„Řekni mi něco hezkýho.“
„Ve všech sedmi dcerách Jamese Deana se zrcadlí tatínkův velmi vyhraněný vkus pokud jde o něžnější polovinu Irska a Jih se tím nemíní.“
Ušklíbla se. „Blbečku. Co to je?“
„Tak začíná prolog té knížky.“
„Aha.“
 

Byla zima, pošmourno a nad městem se ještě snášela ponurá atmosféra pohřebního průvodu, který prošel městem ráno. Čtyři lidé byli zastřeleni britskými vojáky při pondělní nehlášené demonstraci, pořádané místní buňkou IRA. Blátem ulice prolétl malý chlapec a rozezvučel zvonek u jedněch z dveří.
Dveře se otevřely.
„Sláva padlým za svobodu! Zkurvený britové táhněte domu! Sláva IRA!“ vytrousil ze sebe naučené věty. A už se otáčel, aby vzal roha.
Facka, kterou obdržel byla přesně mířená a provedena s pečlivě odměřenou silou.
„Tak, ty blbečku malej..“
 Do pusy otevřené překvapením zasunul otevřivší Tommymu cigaretu.
„..to abys neřek, že jsem rasista. Kluci jsou rasisti jako jejich tátové, takže ti ji seberou, ale přiď si zas. Protože ty nemáš důvod bejt jako voni, Tvůj táta rasita nebyl, ne..?“
„Nevím, pane.“
„Určitě ne. Zase se stav. A vyřiď klukům, že to IRA zase pěkně posrala.“
„Ano, pane. A od koho?“
„Já jsem James Dean.“
„Ano, pane Deane.“
„Ne pan Dean. James Dean nebo pan O´Sullivan, vyber si.
„Ano, pane Jamesi Deane.“
„Seš trouba, Tommy. Tak už upaluj.“
„Vy mě znáte?!“
„Tady si moc černejch kluků nehraje, nevšim sis?“
„Ano, pane.“