*HACKER*

   „Ahoj.“

Zvedl oči od zeleně poblikávajícího monitoru. Jeden by si myslel, že mu z nich vlivem té neustále opakující se frekvence fotonů musela vyšisovat všechna barva, ale bylo to spíš naopak. Jeho oči zářily jako tisíce takových monitorů, nebo, dáváte li přednost básničtějším výrazům, jako tisíce jasných hvězd.

    „Čekám tu na tebe, ovšem říkám to jen proto, že to chceš slyšet.“

Jeden by si myslel. Jenže my jsme byli dva, a ať to byla jakkoli popiratelná skutečnost, já jí hodlala bezmezně věřit.

    „Hackeře, já…“

Hvězdy vzplanuly, byť sotva znatelně.

   „Neříkej mi tak. TY mi tak neříkej, jelikož toto oslovení používáš v jiném smyslu než ostatní. Nazývej mě Hackerem a já tě budu muset nazývat počítačem. Chladná logika.“

Měl pravdu. Tuto přezdívku si vysloužil zároveň s napomenutím třídního učitele a jedničkou z informatiky poté, co názorně předvedl kterak během pěti sekund zablokovat operační systém dvaceti počítačům najednou a ani se přitom nedotknout klávesnice. Já ho tak však tajně pojmenovala už mnohem dřív. Aniž o tom věděl, zaplnil veškeré mé myšlenky svým jménem. Jménem, jež znamená svět.

   „Pojď, musíme pryč!“ Naléhala jsem.

Hvězdy se zatřpytily.

   „Pryč? Kam pryč?! Chceš utéct na konec vesmíru, na opuštěný ostrov, kde budeš žít takříkajíc šťastně až navěky? Se mnou? A kdo jsem já?! Jsem pouhá iluze, sice velice věrohodná, ale jen iluze. Ano, můj hlas se zdá být skutečným, vypadám jako živý, dokonce i když mě chytneš za ruku, bude to jako ve skutečnosti. Ovšem, to přece víš, tak proč to zkoušíš…snad právě proto?“

   „Prosím, pojď, musíme rychle pryč, mám strach, že…že se probudím.“

Hvězdy pohasly.

   „To je zbytečné. Realita je tam venku, za tvými víčky. To, co vidíš tady, uvnitř tvé hlavy, by se dalo nazvat zdrojovým kódem, tvořeným miliardami sehraných neuronů.“

   „Ale i ten je utvářen realitou,“ namítla jsem a dál pozorovala hvězdy, které se zdály být docela blízko, ačkoli ve skutečnosti byly strašně, nesnesitelně daleko.

   „A přetvářen tvým vědomím, jako je tomu i v našem případě. Utíkat před realitou je nesmyslné, poněvadž jsi její součástí a sama před sebou neutečeš, zvaž to.“

   Přestože byly jeho argumenty možná na místě, přestože možná zněly moudře a tento sen byl bezúčelný, pořád mi připadal nesrovnatelně krásnější než to, co mě čekalo ve skutečném světě, a to zjevně právě díky tomu, že skutečný nebyl a dával mi tím ohromnou svobodu jednání.

   „Pořád chci utéct.“, prohlásila jsem.

Ve hvězdách se mihl strašidelný záblesk vítězství.

   „Jak myslíš,“ zašeptal „Pokud tedy utíkáš před sebou, i já, jakožto tvá představa ač vykrystalizován dle skutečné předlohy, jsem tvojí součástí.“

Otevřela jsem oči. A stiskla ruku.