Nosím...

Nosím v sobě žlutou hvězdu

tak nevěčný 

z přízraku mého těla

a zhojenin

jež časem se otevírají

když zapomínám žít

a hvězda studu

ve mně

přijď v můj prach

nevědomá

svlažit rty

do mých ran

rozplývá se mlha

pod rzí víček

a tvé střevíce

tančí nocí

samy

hvězdné hodiny lidí

dotloukly

spolu s miliony dětských srdcí

a zůstalo ticho

v němž se bojíme

že zaslechneme jejich pláč

my Osvětimští

a znamení jiných je drát

zapomenout

a plyn a lež

z dětských kostí věž

a nevykoupíš se

ani tím největším dluhem

satan pase

svoje stádo

úhorem

a zmarem

tak směj se

přece

nejvíc mě

já v sobě žlutou hvězdu nosím

jsem blázen jen