Vyhlídka

Byl tam znovu. S ležérním výrazem a cigaretou visící v pravém koutku seděl na zábradlí u vyhlídky. Mírně tam foukalo a jeho dlouhé vlasy mu tancovaly před očima. Přes rameno měl nahozené černé pouzdro a pár zasvěcených vědělo, že v nich má starou a oprýskanou španělku. Každý tón, který zpívala, když svými dlouhými prsty pohladil její struny, byl čistší než Boží oko. Sedával tam, s ní po boku, a čekával, než zářící slunce zmizí z dohledu všech lidí, kteří se tou dobou toulávali kolem. A pak půlku noci hrál. Krásně, ale smutně, s naléhavým svědectvím o životě. O té dlouhé, úzké lávce nad propastí tmy.

Nemohla jsem se dívat, jak tam každičkou noc tráví sám. Jeho výraz mi motal hlavu a já si přála rozluštit tajemství, které nesl v srdci. Poslouchávala jsem ho z čím dál větší blízkosti. Večer co večer jsem chodívala na vyhlídku. Pohled na noční město mě uchvacoval. Všechny ty barvy, a to ticho, které tam nahoře vládlo! Jen ta hudba a dech dvou nočních tuláků zmírňovali jeho nadvládu. Vždy, když jsem tam stála a poslouchala nářky, které zlehka zanikaly, chtělo se mi z nepochopitelného důvodu brečet. Byl se španělkou dokonale sžitý a ona s ním. Dlouhé noci z nich udělaly nerozlučné přátele, a přestože jsem s ním nikdy nemluvila, věděla jsem, že by se jí pro nic na světě nevzdal.

Až jednou, s očima stále upřenýma na město, se mu z úst ozvalo slabounké „Pojď si sednout za mnou“. Jeho hlas zněl chraptivě, jakoby už dávno přestal umět mluvit, přesto v sobě nesl něco, na co jsem nedokázala reagovat. Nezmohla jsem se ani na slovíčko. Posadila jsem se a naslouchala, jak vypouští jednotlivé tóny do květnové noci. Tu noc hrál jinak, jakoby s úlevou. Tím víc mě mátl! Celou dobu jsem se na něho dívala. Ještě dnes bych dokázala nakreslit jeho portrét se všemi maličkostmi, i s tou jizvičkou na bradě! Co mě udivovalo nejvíc bylo, že se pořád koukal na město. Ani jednou jedinkrát nezabloudil očima jiným směrem. Ten pohled mám vrytý pod kůži. Z těch očí se nedalo číst, byly zastřeny mlhou, kterou by  neproniklo ani denní světlo. Chtěla jsem, aby nepřestával hrát, aby se na jeho španělce pořád vlněly struny, protože jsem se bála, že když přestane, tak zmizí. Vypaří se v ranním oparu.

Když se ozvalo pípnutí prvního ptáčete, umlčel struny.

    „ Proč sem chodíš?“ ptal se.

    „ Poslouchat tě.“  Jen se usmál a poprvé se otočil mým směrem, ale ten pohled!

    „ Máš krásný hlas. Nechce se ti zpívat?“ Všechno ve mně zpívalo, ale jen tichounce, aby to nikdo jiný nemohl slyšet. Byla jsem ale příliš unavená, abych zpívala nahlas. Jen jsem pokrčila rameny.

   „ Já, vlastně bych měl jít.“ Tato slova se do mě zahryzla s ukrutným strachem. Co když už nepřijde?  Natáhla jsem ruku, ale on nic. Jen měl pořád ten skleněný pohled a mně to došlo. Vyjekla jsem uleknutím. Nevěděla jsem, co dělat. Co říct? Lituji tehdejší netaktnosti, protože jsem se suše zeptala: „ Ty jsi slepý?“

          „ Mění se tím něco? Teď když to víš, přestane být tato vyhlídka vyhlídkou? Přestože jsem slepý, vidím tu hru barev, protože jsem ji viděl dříve a ona nezmizí jenom proto, že ji nevidí mé oči.“

Utekla jsem. Byla jsem moc slabá. Nemohla jsem tam s ním zůstat. Běžela jsem dál po té dlouhé, úzké lávce nad propastí tmy a nikdy víc jsem si k večeru nevyšla na vyhlídku. Ale chystám se tam. Až budu bilancovat na pokraji té lávky a budu se bát, že hudba, co tu noc vycházela ze španělky a na věčnost se usadila v mém srdci, přestane hrát, pak vyjdu naposledy na vyhlídku a kouknu se dolů. Mé oči uvidí jiné město, než to, které tam bylo tenkrát, ale budu-li chtít, a já budu, uvidím to, které navždy změnilo můj pohled na svět.