Colours

COLOURS

Seděl jsem jednou opřený o strom na nevelkém kopci a díval se na černobílý svět. Zdálo se mi, že do něj nepatřím, ale když jsem se podíval na sebe do zrcadla, zjistil jsem, že jsem též černobílý. A bylo mi z toho smutno. A tak jsem seděl a byl smutný a plakal jsem.

Jednoho dne přišel muž. Byl barevný. Byl to malíř. Vzal paletu a vše, co bylo kolem, začal barvit. Já seděl u toho stromu, co už neměl šedý, ale hnědý kmen a koukal se na něj. On dokončil své dílo, zahodil paletu a štětec a svlékl se. Potom se rozeběhl do vysoké trávy. Do vysoké zelené trávy. Smál se a radoval ze svého díla. Válel se po té trávě, líbal stromy a koupal se v potocích. Pak přišel ke mně. Podíval se na mě. Rázem mu z tváře radost vyprchala. Řekl jsem mu: „Pomoz mi, prosím!“ On poklekl a políbil mě na čelo. Poté vstal, oblékl se a vzal paletu a štětec a šel dál. Byl jsem smutný, ale když jsem se na sebe znovu podíval do zrcadla, zjistil jsem, že jsem barevný.

Zaplavila mě obrovská vlna radosti. Svlékl jsem se a skočil do zelené trávy, poté se napil ze zurčícího potoku, a pak si uprostřed ohromné zelené louky lehl na záda a pozoroval blankytnou modř oblohy. Byl jsem poprvé v životě šťastný.

Poté začali přicházet černobílí lidé. Stáli, dívali se na mě a ťukali si na čelo. Když jich přibylo, začali mně nadávat a spílat. Když jich přibylo ještě víc, začali na mě házet kameny, ale ty se ode mě odrážely, a vůbec mi neublížily. Vstal jsem a šel k nim. Pohlédl jsem jim do očí a zahlédl jsem nenávist. Pak jsem pochopil, že nenávist je pouze hraná, a že má skrýt jejich smutek a závist. Bylo mi jich líto, ale nemohl jsem nic dělat. Tak jsem každého z nich pohladil po vlasech a řekl mu: „Jdi domů a neboj se.“ A oni šli. Jak odcházeli, díval jsem se za nimi a říkal si: „Odpusťte! Nemohu Vám pomoci!“ A černobílí lidé šli domů, do černobílých domovů. Nejdříve plakali, ale poté vzali barvy a štětce a začali barvit své domovy. Možná i oni jednou budou barevní.

Probudil jsem se. Byl to jen sen! Zaplavil mne smutek. Ležel jsem v černobílé  posteli, vedle mne černobílá holka, byl jsem v černobílém domě. Sám jsem byl černobílý. Otevřel jsem černobílé okno a díval se na černobílý svět. Podíval jsem se poté nahoru a zjistil jsem, že obloha je modrá. Šel jsem ven, sedl jsem si nahý do černobílé louky a díval se na modrou oblohu. Kolem chodili černobílí lidé, ťukali si na čelo a ptali se mě: „Co to děláš?“ A já jim odpovídal: „Čekám na malíře. Jednou musí přijít...“