Ale toto, o čem píšeš jako o postojích, dělá tvá mysl, Fouckaulte, ty zaujímáš vlastní díl vztahu k napsanému, tvoříš si postoje a posuzování. Můj úkol je pouze zaznamenat a případně předložit druhému. Zbytek je jeho "nakládání" se čteným.
Je tu tvůj čertík, tvá nedůvěra, tvé dojmy... :-))
Jinak: Východní nauky a literatury se dají studovat podobně jako spousta jiných typů kultur (vnějšně), ale pak je tu ještě ono "cosi", proč se např. někteří stávájí celoživotně orientalisty, bohemisty..., básníky - ono "cosi", co je jakýmsi ukrtytým vláknem jejich hledání celoživotního smyslu svého života, odkudsi jsou k tomu vyzváni, vystupuje z toho jejich vlastní "přirozené nasměrování". Někdy si to volí vědomě, někdy nevědomky. Každopádně tím pak žijí jako ničím jiným, srovnatelným. O tom jsem mluvil, co se dostává ven ve vlastním výrazu z hloubiv vědomí (či dokonce z dosud nevědomého světa) tvůrce, co povstává jako sen. Sen si nevybíráme, sen přichází, objevuje se, ukáže kus nějaké scény a odchází. Tvorba básnická je pro mne práce s denním snem, jež se pokoušíme vybudit, anebo ho prostě necháváme navracet se a ukazovat další epizody.
ano, zcela jistě se mýlím.. nenabízím nic než osobní čtenářskou subjetivitu..vnímám tak jistý okruh textů které jakoby v mém čtení nežily až tak svou realitou..sami sebou ale jakýmsi fíglem směrující charakter textu někam jinam.. jakoby využívaly nějakého potenciálu tušené intertextuality.. aroma.. odkazem na jiné kultury atp.. které ty tak mistrně modeluješ.. sám nevím zda se mi to líbí nebo ne.. jakoby mi tam naskakoval nějaký čertík co na mě pomrkává.. jakési pokušení líbivosti a plochosti.. jako většina západních pseudointelektuálů co vášnivě studují východní nauky a přesto zůstávají na mělčině.. paradoxně mi to příjde v jistém směru módní..
že ukazuji svou nedůvěru.. nevím.. prostě píšu co to ve mě vyvolává.. možná jsem skutečně nedůvěřivě kritický.. možná křivdím.. ale nedělám to proto abych tě naštval.. snažím se sám pro sebe pojmenovat jak čtu to co tvoříš..
Fouckaulte, je "historická stylizace" a "hlubinná paměť", což odpovídá v podstatě průsaku z nevědomí, kde žijí prazážitky, praobrazy. Pokud se domníváš, že píšu s přihlédnutím k něčemu jinému, než ke svým snům a snovému vědomí, mýlíš se a křivdíš mi.
V podstatě tím ukazuješ svoji nedůvěru, a pak se nemůžeme "setkat". K setkání může dojít jen pokud si čtenář a autor důvěřují v "přímosti" sděleného. V "přirozenosti" zapsaného, byť jde o svět snový (ale i ten má důvod v osobě, která jej prožila).
"Soudobost" - proboha kde má ta hranice? Řekl bys, že pokud žiješ ve spánku postavou, která se velmi živě pohybuje v evropském renesančním, barokním, či třeba středověkým asijském "prostředí", že není to není soudobé? A jaké to tedy je? Kdy definitivně končí nějaká "historická" minulost pro paměť? Jistěže soudobé je to, co je právě prožíváno. "Vnějškovost" - omyl, kdyby to byla vnějškovost, nepsal bych. Kdyby to byla vnějškovost, lhal bych sobě, a co hůř, čtenáři.
Ano, v podstatě je každá takováto tvorba "vyvoláváním duchů" tváří, životů - chceš-li. Je to trošku "šamanské" počínání, průchody mezi "světy". (trošinku žertuji).
mně se moc nelíbí spojení "se za ním vytrácela". jinak krásný obraz. :-)
ano.. v podstatě souhlasím.. jednou jsem psal podobnou kritiku jako tobě Velle.. mám zato že autorsky máte "cosi" společného.. což je něco jako historická stylizace... jakýsi nádech nesoudobosti.. práce s mýty.. nadhozená intertextualita.. ale zdá se mi u obou jen vnějškově ... vyvstává poté hodně otázek..(co zbyde pokud tuto příchuť z textu odstraníme??) některé tvé texty se mi hodně líbí.. někdy mám ale dojem že jen parazituješ na tom "orientálnu".. na jakémsi vyvolávání duchů..
no.. budu tě sledovat a snad se někdy vyjádřím k tvému psaní více k věci a ne tak zmateně.. :-)
hezký den přeji.
Díky za tvůj pohled. Tohle mám u sebe asi hodně zjednodušeno, nejsem znalý soudobého vývoje v umění, a ani toho, jestli vůbec něco jako vývoj či trendy se projevuje.
Pro mne je to prostinké. Tvrzení, že "vše už bylo řečeno, nějak prezentováno" je bludné, nepravdivé. Ano, možná je určitá skupina motivů, které se v umění točí, ale to je vždycky aktualizováno živtím, sněním, kreativitou daného konkrétního člověka. není na světě totožných lidí, totožných psychik. Formu si můžeme volit, ale z ní musí živě dýchat, co tvůrce prožívá. Jestli je to modernista, klasicista, potmodernista je veskrze vedlejší a umělé. Každý člověk je originál a každý opravdový tvůrce též. Kdo podvádí, fixluje, je líný se (v sobě)učit atd., nejenže nikam ve tvoření nedojde, ale zůstane právě jen u nálepek a úplněho nepochopení, odkud a ke komu a jak přichází inspirace, a co se jí jemu sděluje, a co on má sdělovat. Plagiatorství je právě jen výrazem neschonosti či neochoty vtisknout svoji optiku a výraz do nějakého prostoru - psaním, kreslením, socháním. Právě z nedostatku "zušlechťování (zjemnění vnímání)" vůči vnitřnímu i vnějšímu světu, uvolnění imaginace a překročení zbytečných limitací - právě kvůli tomuhle zhrubnutí, lenosti a nedostaku vlastní invence nás zaplavují tzv. trendy a tzv.nové koncepty. Originalita vždy byla a je někde ve sféréch hlubin psýché, kam se je třeba odvážit a trpělivě se tam pohledem obracet, jako do těch nejhlubších a někdy možná i nejděsivějších (a jindy nejslastnějších) snů.
:-))
Vztah uměleckého (tvůrčího) a religiozního (bezhraničného, absolutního) by byl na dlouhatánskou debatu. :-)
ad modernita: pro mě osobně mrtvá není.. i když pravda jsem infikován spíše slovníkem vizuálních teorií tak možná mluvím zde nesrozumitelně a příliš obecně.. modernita může být skutečně i pokušení ustrnutí na historii "modernity" která je již stará více jak století.. takže i takováto rétorická moderna může být víceméně skrytým estetickým historismem s malou amplitudou.. modernita jak ji vidím je spíše princip.. možná iluze linearity.. cesty.. reagoval jsem na ten tvůj "výstřel" ve smyslu že neusiluješ o novoty.. a kontroval jsem ti malomyslností a zoufáním si.. :-) tvůrce tváří v tvář staletím žité klasiky.. tradice.. ano.. nemám osobně chuť psát tradičním způsobem ať už formálně vázaně, nebo myšlenkově/jazykově jako to činíš ty.. neměl bych jako výtvarník chuť malovat figurativní olejomalby.. cítil bych se jako plagiátor toho či onoho.. jako rozmnožovatel a permutátor motivů co už existují v mnoha variantách.. co zbývá umění a modernitě? jaké má východiska? .. z tohoto pocitu skepse se rodí dnešní "antiestetika" útěky umělců od umění.. popírání hodnoty artefaktu.. a naopak oceňování procesních stránek umění.. nebo konceptualismus se svou teorií nerealizovaného díla.. možným směrem umění může být naučit konzumenta poeticky být" a vnímat svůj život poeticky.. uchopit transcendenci umění přímo -- ne oklikou přes buhužel snáze komerčně zneužitelný artefakt a jeho téměř ovládnutí kulturním průmyslem.. modernistická myšlenka je živá svým konfliktem s přetvářkou a kýčem.. s komercí.. kam se pohne směr soudobého umění je mi otázkou.. v poslední době se mi zdá jakoby se snažilo suplovat některé aspekty náboženské.
Všechny literární "světy" jsou podle mne fikce, jde jen o to z které strany a v jaké míře. Hovořit v literatuře - beletrii o "realističnosti" je vždy spíš zábavné, než pravdivé.
Lin Sien Ti je má vnitřní žena, řekněme západním termínem má "Anima". Prostě se jednoho dne v mém psychické světě "odkusi" (snově) vylíhla a žije si "nadosah". Když pomyslím na to, co právě dělá a prožívá, obrazy odkudsi přijdou sami a něco sdělují. Autentické je v tom smyslu, že není třeba brát na nic moc ohledy a něco vůči něčemu vnějšímu strojit. Jediné, co je dané, je mnou zvolené forma pětiverší. :-))
Nevím , jestli se dnes dá o nějaké "modernitě" ještě hovořit. Ten termín je hodně dobový a souvislostní. Necítím se být vázán k žádnému kodexu. Středověkou čínskou poezii mám sice asi nejraději ze všech, ale nepoužívám ani její formu, ani nenásleduji žádného jejího autora. Můžu si kdykoliv říct, že takhle prožívá Lin (ve mně) a tak proč to nesepsat. Klasika, moderna, to jsou pro mne více méně vnější hry se slovy u literárních kritiků a estetiků. Každá dobrá poezie byla, je a bude "experimentální". Tedy pokud nebude autor někoho hloupě napodobovat. Je prostě výpovědí o hloubce a bohatosti vnitřního světa. A nemlč... .-))
ok.. jak píšu.. někdy je to velmi příjené orientální koření.. někdy popouzí jakousi strojeností.. toliko glosa kolemjdoucího.. co se skutečně nedá popřít je silné aroma.. charisma.. a jazyková čistota..
mám hodně rád modernu, tak nebudu u tebe dost objektivní..
jedno fakt.. sestavil jsi homogenní literární svět který funguje a působí hodnověrně..
spor mezi modernitou a klasickým modelem bude věčný a věčně legitimní.. já mám při hraní na klasicizujícím pískovišti vždy trochu pocit marnosti.. jakobych stavěl hrady tam kde ta nejlepší architektura již byla zbudována.. proto ty věčné experimenty modernity.. vzrušení chůze na tenkém ledě nevyzkoušeného.. ale už mlčím .-)
Fouckaulte, abych ti odpověděl: Lin Sien Ti měla být a v duchu pro mne i je "středověká čínská básnířka", možná proto "knižní vyznění". Ovšem nedá se asi vždy a úplně odbourat také má vlastní současnost, takže novější texty (na rozdíl od těch starších, s vizí) zůstávají někde mezi. Obecně je mi vize středověkého čínského básníka období dynastie Tchang blízká. Je to pro mne chodec, tuláka a pozorovatel. Někdy možná až člověk v bezdomoví, toulající se krajem, takový kočovník. Co je mi úplně cizí je: zbytečná provokace, mít zálibu v novátorství, a drát se na nějaké pomyslné výsluní (básníků)a za každou cenu se uměle odlišovat. To všechno možná pak má vliv na knižní či staromylské vyznění toho, co se pokouším sdělovat. Při stestavení sbírky se budu důsledně držet pouze textů, kde je přítomen (původní) středověký obraz života Lin. :-)
Možná právě pro ten zákaz se nepustí ani za nic...
Znám to,marné je volat.A není marné jemně lákat k sesednutí,ukázat střípky pokladů klidné cesty a zůstat na ní šťasten,třeba i sám... *t
knižně v archickém smyslu.. představuji si tě jako athénského jinocha v loubí sloupořadí .-)
působí na mě hodně papírově "ohnivé hřívy svévolnosti. ".. jakoby ztrácela na metaforičnosti jistou dávkou sice poetizující ale doslovnosti.. v této pasáži je text příliš pojmenovávajícící.. prvoplánový.., podle mě to slovo "svévolnost" němělo padnout.. ale zůstat sděleno jinak.. obrazem.. celkovým vyzněním atd.. přemýšlím nad tím proč tvá poetika působí víceméně knižně.. což někdy provokuje, jindy je to velmi příJemné..
Ovšem, takto ano. Ale tvá předchozí formulace mi vznívála poněkud jinak, včetně tvrzení, jež bohužel nebylo (podle mne) doloženo ničím.
...text sam se ode mne odtahuje...proc, nevim...treba na to prijdu...
Myslim, že na tom není nic k nepochopení. A že je tam kontrast se nedá popřít - každé zvolání ve velmi obrazné, skutečně poetické poezii je jakýmsi narušitelem plynoucího textu(narušitelem nemyslím, že je to apriori špatně, jen se snažím vyjádřit, co to s textem udělá).
Zdát se ti to může. Pro mne nechápeš ani symbolickou výpověď textu, vidíš kontrasty, kde nejsou a použilas hloupé tvrzení o tom co má, či nemá význam.
Zdá se mi to jen jako vrstvení vzletných slov.
K čemuž pak prudce kontrastuje první zvolání - bohužel žádný význam to zde nemá.
snad zarytě mlčet tady zlatem...
Písmák