Festina lente!

Pavel vzal svůj kufřík z černé kůže a pečlivě do něj naskládal lejstra, co ležela na nočním stolku. Utáhl si kravatu a sáhl na kliku. „Ty už jdeš zase pryč?“ zeptala se s povzdychem jeho žena, která ještě ležela v posteli. Odpověděl jí omluvným pohledem a zavřel za sebou dveře.

„Pánové,“ řekl vítězně ředitel společnosti, „naše firma dostala velmi lukrativní zakázku od německé společnosti Schwann. Máme vymyslet návrh na reklamní spot na jejich nejnovější výrobek. Tímto pověřuji hlavního manažera, aby se celé záležitosti ujal.“ Pavel se radostně pousmál. Bude to velká příležitost, pomyslel si. Když schůze skončila, ředitel se k němu přitočil a poplácal ho po zádech: „Mám ve vás velkou důvěru, doufám, že mě nezklamete a půjdete do toho naplno.“ „Samozřejmě, „ujistil ho Pavel a usmyslel si, že tuhle příležitost chytne za pačesy a ukáže všem, co v něm je.

Sestavování realizačního týmu zabralo Pavlovi spoustu hodin. Chtěl vybrat ty nejlepší z nejlepších, jenže nikdo nebyl tak schopný, jak si představoval. Nakonec vybral tři kolegy, kteří měli do příštího dne vymyslet námět spotu. Sám se pověřil prostudováním materiálu o novém výrobku firmy Schwann.

Domů dorazil až pozdě večer. Jeho žena seděla u prostřeného stolu a zírala do plamene svíčky, na stole stydla večeře – jeho oblíbená svíčková s knedlíkem. „Ahoj, miláčku,“ políbil ji lehce do vlasů. Trhla sebou. „Děje se něco?“ zeptal se starostlivě. „Ne, nic. Všechno je v pořádku,“ odvětila s úsměvem, „jak bylo v práci?“ Pavel jí pověděl všechno o důležité zakázce, o tom, čím ho ředitel pověřil a jakou v něj vložil důvěru. Doufal, že žena bude mít stejně velkou radost jako on, jenže nevypadala nijak nadšeně. Jen se tak trochu usmála a řekla: „To je skvělé!“ Ale v jejích mandlově hnědých očích se zračil smutek; toho si však Pavel nevšiml. S chutí se pustil do studené svíčkové. „Nechceš to přihřát?“ zeptala se žena. „Ne, takhle to je taky dobré. Navíc musím ještě dodělat něco do práce, ohřívání by akorát zabralo čas.“

Když druhý den ráno Pavel zase zmizel do práce, vzala jeho žena telefon a vytočila číslo, které měla tak dobře v paměti, nechala telefon dvakrát zazvonit, a aniž by čekala na ohlas z druhé strany, zavěsila. Během půl hodiny se ozval domovní zvonek. Šla otevřít jenom županu. „Ahoj, lásko,“ objal ji ještě ve dveřích vysoký černovlasý muž, „už je ten tvůj wokroholik pryč?“ „Celou noc strávil nad nějakými lejstry,“ stěžovala si žena, „nemohla jsem kvůli tomu spát.“ „Je to blázen,“ řekl muž, „neví, co má doma za poklad.“ Žena se začervenala, už dlouho jí nikdo nezalichotil.

Pavel byl v práci v jednom kole. Návrhy jeho kolegů ne spot se mu nezdály dostatečně dobré, šéf na něj tlačil, aby už konečně něco předložili, oběd v jídelně ten den za nic nestál. Ještěže si včera alespoň stihl připravit podklady na odpolední brainstorming. Otevřel svůj kufřík, aby si je ještě pročetl, jenže ten byl prázdný. Musel je nechat doma.

Už v chodbě si všiml velkých pánských bot, které určitě nebyly jeho. Pomalu mu začalo docházet, že jeho žena má milence. „Co tady děláš?!“ vykřikla zděšeně žena, když vešel do ložnice. „Jdu si pro papíry,“ odvětil Pavel, došel k nočnímu stolku, sebral papíry a chystal se k odchodu. „Nic jiného neřekneš?!“ zvolala žena, „já tě podvádím a ty ani nic neřekneš?!“ „Musím do práce, nemám čas to řešit,“ odsekl a zabouchl dveře. Žena se rozplakala a její milenec jí položil ruku kolem ramen: „Je to vážně blázen!“