strnulost

rezignace

bílé slunce se zapichuje do hlíny

je tiše a slabo

lidé se ztratili ve škvírách chodníků tráva zvolna usychá a běhají po ní jen dva šedočerní psi

někdo by možná začal mluvit o rezignaci ale v tento čas není vhodné přehazovat dvakrát vyprané ručníky přes šňůry

z balkónů zmizely stromky a odevšad teď padá uhlazený beton

jazzová

déšť jako čepele skalpelů páral kabáty a odněkud z dálky se jím prodírala sotva slyšitelná píseň

jazzová

vypadalo to jako střet dvou zcela odlišných rytmů z nichž se ani jeden nehodlal vzdát ani bojovat

a asi proto neopouštěly pro sebe určené výseče prostoru

za sklem obrazy na kapotách žluté čtverce a marné pokusy o závěrečný tanec večera

v patnácti chce skočit každej druhej

řekla a podívala se k oknu

nehtem jsem odloupla šupinu bílého laku a nožem od ostružinové marmelády jsem rozbíjela led

po podlaze se rozprsklo několik kostek takové obrovské hranaté zuby vhodila jsem tři do každé sklenice

a pozorovala to chlípné umírání v laciné vodce

oběti

všechno jenom pro ně víš

vzlykla najednou

a já jim nestála ani za blbej orgasmus

olízla ze sklenky poslední zbytky načež začala žvýkat citron

další rok dělání něčeho z čeho nic nemám

dodala ještě mírně zasmušile

potom pevně objala polštář zavřela oči a zapomněla na půlnoc  

hymna

venku tisíce nabroušených čepelí a ze vší té oceli pálilo celé tělo

loupala jsem další šupinky laku z okna opíjela mě ta spousta jazzu šera ledu

otevřela jsem poslední láhev a poslouchala hymnu

pod řasy mi pronikala slova která tam snad vůbec nepatřila

je mi šedesát a viděl jsem jen sto Afričanů

slyšela jsem ji z dálky

a to je strašně málo

usínala