Písmák popsal
poprvé
co byl tak skutečný
říkal
že jen tak zkusmo odvrátila tvář
vzdálili
viděli se
útržky minut zaseklé vprstech které otékaly horkem
zkelímku instantní kávy
dočervena cosi
bezejmennost
nevěděl jaké je to zmizet
zdohledu
a cítit jen praskání pat do kterých cesty každý dennapíšou několik nových dopisů
takových
zámky
věděli jsme
že jednou odejde
jen tak
bez klíčů spříručním zavazadlem sotvapod prstya stou knihou zpolice která bude
oslepli
bylo chladno
za každým dalším oknem se kpoli natahovaly ruce připomínaly hřebeny
rozčesávaly zem a do rýh pak sypaly zmuchlané papíry
vrány
zůstat
stál tam jen jeden obtloustlý muž skufrem novinami a všemi těmi cihlami kolem
prohlížely si ho
zpod klopy mu prýštilo tělo lesklo se stejně jako úlomky plexiskla
které jsem nosila vnáručí každou noc
výdech
nebodej
prosí
neprodyšno
plátno napnuté na hřebíku zabíjím tužkami ořezávám
od(evz)dávat
koukámdo stropu na naše stíny zkterých kape vosk abych mohla dosvědčit
žese jednouodlepíme ztapetových postelí
a přestaneme shánětztrácet přestaneme nemítnebo chtít
nebo dávat
vhledy
sedli jsme si koknu
abychom si vzájemně nemuseli dokazovat že dýcháme
abychom nemuseli
znovu a znovu přesvědčovat jeden druhého o krajině
rozvázat
najednou to neumím
probouzet se do vzkazůkteré napsali na stůl
chlebem svlečeným zkůry
a krájet si víčka dřív než se roztřese zimou
důkazy
nikdo ho neviděl otáčet lžičkou v šálku a stavět hrady z kávové sedliny
ustropuseděla pára
jako kousky vaty přilepené izolepou k tapetě
nahlížel přes okraj a pak pomalu olizoval horký porcelán
neviděli
když jsem procházela kolem
slunce leželo na zábradlí
celé roztříštěné
vypadalo to že se všichni vzájemně ujišťují o jistotě jak už asibývá zvykem
strnulost
rezignace
bílé slunce se zapichuje do hlíny
je tiše a slabo
lidé se ztratili ve škvírách chodníků tráva zvolna usychá a běhají po ní jen dva šedočerní psi
zakrýt
ona pořád brečí řekli mi hned ráno
a čekali
že se něco stane
třeba by někdo mohl vzít mucholapku kolem rytmus pleskání tak nezaujatého
odrazy
všechna zrcadla zhasla
někdo řekl že už není čas na odrazy ale nevím kdo to byl
některé věci jsou až moc rádoby důležité
rádoby
mít
aspoň na pár okamžiků
tak skutečných že když proběhnou po prstech
zůstane po nich rýha
na těch pár okamžiků co by připomínaly nit nataženou mezi oknem a dveřmi
záznamy
před rozbřeskem
když noc umírá a do rozbřesku je daleko
počítám minuty
jen tak na prstech - nikdy nestačí protože lidé mají málo nehtů a mezi ukazovákem a prsteníkem chybí prostor
vyvlastnění
nejsi malá
říkali mi každou středu vposteli
a opakovali to tolikrát
až jsem zestárla