Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDream Theater-Octavarium
Autor
Chazzy
Dream Theater – Octavarium (2005)
Dream Theater je bezesporu jedno z nejproduktivnějších muzikantských seskupení současnosti. Jeho členové stále dál vydávají nová a nová alba, koncertují, skládají… a ať už samostatně, či pod praporem Dream theater, neustále obohacují progrockovou scénu dalšími vytříbenými počiny. Už téměř od počátku svého působení jsou známí svou slabostí pro každý malý detail a jejich tvorba byla vždy téměř až krystalicky čistá. Každá jedna jejich deska byla vždy produktem téměř nadlidského soustředění a nikdy nepřipadalo v úvahu smířit se jen tak s něčím. Toto jejich úsilí jim však přineslo zlaté ovoce a vyneslo je mezi hvězdy současného progresivního rocku.
Základní kámen kapely Dream Theater byl položen na půdě hudební akademie Berklee v Bostnu. Zde se poprvé potkali kytarista John Petrucci, bubeník Mike Portnoy a baskytarista John Myung. A protože měli všichni tři zálibu v rockové hudbě a protože tato záliba byla natolik silná, že nemohla zůstat pouze na amatérské a pasivní bázi, vzniklo seskupení, které v pravém slova smyslu obrodilo tzv. art rock. Po nějakém čase se k této trojici připojil klávesák Kevin Moore. Tato čtveřice muzikantů byla až neuvěřitelně sehraná již od počátku a to přesto (nebo právě proto), že mají naprosto odlišné charaktery. Každý z nich byl již na počátku, od přírody, neuvěřitelně nadaný instrumentálními schopnostmi a jim společné umění improvizace dodávalo jejich tvorbě, přesto že byla ještě v zárodku, ten pravý a nepřehlédnutelný punc profesionality. Po určité době společného instrumentálního jamování se členové kapely rozhodli přijmout do svých řad i zpěváka. Nejdříve se k nim připojil Chris Collins, ten byl ovšem poměrně rychle vyměněn za Charlieho Dominiciho. V této sestavě kapela vydala své debutové album When Dream and Day Unite (1989), které bylo mezi hudebními odborníky velmi kladně přijato. Jediným slabým článkem desky byl ale právě zpěv. Proto se kapela rozhodla zpěváka vyměnit. Po velmi dlouhém hledání nakonec Dominiciho nahradil Kevin James LaBrie, jehož pěvecké umění naprosto zapadalo do virtuozity ostatních členů.
Po vydání desky Images and Words (1992) začala hvězda Dream Theater stoupat strmě vzhůru a kapela zažívala ten pravý rockerský život naplněný nekonečným koncertováním a nepřetržitou hudební tvorbou. Kapela se ovšem nenechala ukolíbat tímto úspěchem a nebála se přijít s deskou Awake, která se svou tvrdostí naprosto odlišovala od desky předchozí. Tak dali fanouškům jasně najevo, že si vždy půjdou vlastní cestou. Po výměně klávesisty Kevina Moora za Dereka Sheriniana kapela sbírala jednu pochvalu za druhou a chrlila desky jak na běžícím páse. Nikdo nikdy nemohl předvídat v jakém duchu jejich další deska bude. Bylo čím dál jasnější, že Dream Theater dokáží nahrát třeba i klidnou desku s výrazně hitovým potenciálem (Falling Into Infinity) ale pak se zase vrátit k naprosto originální a v pravdě umělecké tvorbě. Vrcholným dílem kapely je pravděpodobně deska Metropolis - part 2, Scenes from the Memory,jejímuž natočení předcházela již druhá výměna klávesisty. Tentokrát se členem kapely stal Jordan Rudess. Deska byla nanejvýš úspěšná jak u fanoušků, tak i u kritiků, kteří opěvovali mimo jiné to, že se do tvorby DT dostaly konečně emoce, které jim dříve byly upírány. Deska dostala kapelu do obecného povědomí a udělal z ní v pravém slova smyslu pojem na poli rockové hudby. I další počiny DT měli obrovský ohlas a stále znovu překvapovali fanoušky svou všestranností. Dokázali zahrát cokoli, ať už se jednalo o jim nejbližší progressive metal, či třeba nu-metal, trash metal, moderní rock a skladby s jazzovými, elektronickými, nebo dokonce popovými prvky.
Právě jejich zatím poslední deska Octavarium (2005) je opět částečným zaplutím do vod populární hudby. Není to ovšem zaplutí vyvolané potřebou zalíbit se širšímu publiku a vydělat tak více peněz, jelikož takovou finanční injekci DT už nepotřebují. Členové kapely asi jednoduše dostali chuť vytvořit jakousi odlehčenou desku a onu jasnou představu uskutečnili s precizností sobě vlastní. Octavarium vyvolalo mezi fanoušky poměrně rozporuplné reakce, přestože není až tak odlišné od předchozí tvorby. Stopáž jednotlivých skladeb je jako vždy dlouhá, technické zvládnutí nástrojů virtuózní, je zde zřejmý velký smysl pro improvizaci a harmonii a vše je opět vybroušeno do perfektního a nanejvýš rytmicky čistého diamantu. Po této stránce se tedy DT znovu nedá nic vytknout, což by ovšem při tolika zkušenostech a ve světle skutečnosti, že členové kapely byli téměř hotový hudebníci již na začátku kariéry, nemělo být překvapení. I odkazy na jiné kapely, zde opravdu velmi patrné, se u nich objevovaly již na předchozích deskách a to naprosto záměrně a neskrývaně. Přesto tato deska byla pro určitou skupinu skalních fanoušků jistým zklamáním. Možná, že je opravdu mnohem více chytlavá, než předchozí desky DT a její zvuk opravdu někdy až překvapivě připomíná dnes velmi populární pop rock, přesto je zde opět naprosto znatelný rukopis kapely, která ač často dokáže překvapit odlišností a odvážností jednotlivých desek, stále si ale drží svůj vysoký standart a je producentem toho nejlepšího, čeho se nám v této hudební oblasti může dostat. A je také možné, že někteří fanoušci desce Octavarium prostě a jednoduše neporozuměli, jelikož kapela se opět posunula o pár kroků dál a někdo tento postup prostě nemůže, a nebo ani nechce stíhat. Já sama jsem si desku musela poslechnout několikrát, než jsem jí přišla na chuť. Potom mě ale naprosto pohltila.
Titulní skladba Octavarium, jejíž stopáž čítá něco přes dvacet minut, mě opravdu překvapila svou rozmanitostí. Je až obdivuhodné, jak se v ní střídají tvrdší části s těmi jemnějšími tak šalamounsky, že posluchač se prostě nemá šanci začít nudit. Samotná deska začíná poměrně tvrdším rockovým nářezem v podobě skladby The Root Of All Evil, kde se v kytarových sólech dostává do popředí hlavně naprosto geniálně zvládnutá bassová kytara. Následující v pravdě dojemná balada The Answer Lies Within je právě tím určitým odkazem jak na album Falling Into Infinity, jež bylo odsuzováno za svou až přehnanou podbízivost, tak na již zmiňované hity současného poprocku. Píseň ovšem v žádném případě není bezduchým romantickým flákem rotovaným v rádiích, je to prostě jen další krásná skladba s vlastní osobitou atmosférou, která do celku desky zapadá naprosto přesně a nenahraditelně. Naprostým protipólem téměř romanticky zabarvených skladeb, jako je právě The Answer Lies Within, či třeba I Walk Beside You je velmi řízná skladba Panic Attack. Pravděpodobně nejtvrdší skladba celé desky svým naprosto jasným metalovým nádechem zřejmě nejvíce připomíná předchozí tvorbu DT, období jejích tvrdší nahrávek.
Album jako celek stojí na velmi pevných a téměř neotřesitelných základech technické zručnosti, talentu od boha a za léta nabitých zkušeností. Svou jednolitostí, kdy jako by jedna píseň odkazovala na druhou a dohromady pak společně navazovaly na ty všechny rozličné proudy do kterých se Dream Theatre v předchozích letech ponořili, přetváří desku v naprosto stabilní a kompaktní monument. Nedokáži si představit, že když už jí kterýkoli posluchač zaměřený tímto směrem dovolí, aby ho vtáhla do sebe a přijde jí na chuť, že by pak byl prostě schopen jí jen tak odložit mezi ostatní CD a třeba dva měsíce ji nevrátit do přehrávače…