Tři Pé

„Víte, čeho jste se dopustil?“

„Ještě ne – ale za chvíli už to stejně nebude pravda...“

Tři Pé

„Tak moment! Ještě jednou, ale pokuste se vynechat všechno nepodstatné,“ zarazila mě.

Nadechl jsem se, jenže napodruhé ze mě výmluvy už tak plynule neproudily. Slova vázla v krku, zatímco opožděné myšlenky běžely dál bez nich.

Vešel jsem do stodoly a opatrně otřel zaprášenou přední masku. Bývaly časy, že se o tebe pečovalo lépe. Tah prstu zanechal v nánosu špíny viditelnou stopu. Čára života. Klíčky jsem hledat nemusel. Od loňského úklidu vězely v zapalování. S otevřením dveří bliklo stropní světlo a na několikátý pokus se podařilo i nastartovat.

„A vzpomínejte, kde máte technický průkaz a doklad o zaplacení pojistného. Nebo jste to všechno nechal doma?“

„Doma jsem nechal odemčeno a rozsvíceno; zbytečně,“ odbočil jsem poněkud zcestně od tématu, prohledávaje přitom kapsy, jako bych předstíral...

...jako bych předstíral, že nejedeme daleko, ale jen do sadu. Jako bych sám před sebou strkal hlavu do písku. Copak takhle pozdě se jezdí na výlet? Nebo mám přiznat, že mě konečně naplnila jistota? Že jsi starý a zbytečný? Jakmile něco přestaneme používat, začne se to zdát sešlé; to z nepotřebnosti. A já měl ten pocit už léta; z tvé zapomenuté síly. Jenže teď jsem znovu zaváhal. Ne, nezasloužíme si končit takhle.

„Hlavně nezačínejte znovu vysvětlovat, co všechno je podle vás zbytečné....“

Najednou se to, co mi donedávna připadalo zbytečné, stalo nezbytným. Přinesl jsem kbelík s vodou a důkladně umyl skla, světla i kapotu. Suchým hadrem jsem přeleštil kliky a poklice na kolech. Poodstoupil jsem a zálibně zhodnotil výsledek: Všechno je jak má být.

„...a ujišťovat, že jsme tu jen na chvíli.“

Jsi jen opotřebovaný stroj, ujišťoval jsem se. Automobil - takhle dlouhé slovo už dnes není v módě, ale kdysi mělo zvuk. Mělo účel. Přinášelo svobodu. Znamenalo cestu. A já najednou věděl, že máš-li se ve svém věku na nějakou vydat, měl bych ti vybrat tu nejhezčí, jakou znám. Ne jen po zaprášených ulicích, lemovaných odkvetlými stavbami. A vůbec ne do města na ty velké kostky; abys bloudil v dírách, nastražených mezi nimi. Vezmeme to oklikou. Tam, kde se líbí mně, se ti určitě bude líbit taky.

„Odkud vlastně jedete?“ vyrušila mě první opravdovou otázkou.

„Z horní áleje,“ omezil jsem se jen na to podstatné. „Otamtud...“

...otamtud na tebe mám první vzpomínku; ale řidič se za jízdy nemá ohlížet. Dál kolem hřiště, k nádraží a kousek podél železnice; od dětství mám rád vlaky. A i když už tě s nimi dávno nepodvádím, bylo poznat, že se ti přes koleje nechce. Snad také proto, že je náš přejezd jak tankodrom! Vzal jsem tě raději kolem parku. Tam, jak rostou ty silné stromy. Jsou tu o hodně déle než já i než ty. Napadlo mě, že pod nimi můžeš naslouchat hlasu starších. Doufal jsem, že omládneš v jejich společnosti; i mým očím. Jenže pak jsem si uvědomil, že chceme-li dojet, musí oči vidět to samé, co už dlouho. Pro stromy jste vy, auta, stejně tak trochu nepřátelé. Pekelné stroje, které otravují vzduch. Snad se nám kvůli tomu do cesty žádný nepostaví. Potravní konkurenti přece nejste. Spalovací motor produkuje kysličník uhličitý, který stromy, spolu se světlem, potřebují k životu. Fotosyntéza.

„To je jméno vesnice?“

„Fotosyntéza?“

„Ne, Horní Álej jste říkal.“

„Není, proč?“ hledal jsem nit souvislostí mezi vysloveným a myšleným. „Za vesnicí jsem pro jistotu rozsvítil, aby stromy viděly, že jim chceme život usnadnit, v té tmě.“

„Počkejte, chcete říct, že jste předtím jel se zhasnutými světly?“

„Vypadá to, že ano,“ nutil jsem se ke stručnosti. „Ale tu cestu...“

...tu cestu známe oba dobře. Trefíš přece k vodě; po tisící a znovu poprvé. A pak podél řeky. Obával jsem se, že loď už ti možná neukážu. Jezdí jich dnes čím dál méně. Ze břehu se hladina zdála prázdná, ale když jsme vyjeli nad kanál, objevil se v dálce pískař. Opřel jsem dlaň o střed volantu a zaslech tvůj ochraptělý hlas. Pískař ti odpověděl.

„Jen pokračujte! Co jste chtěl ještě říct o té cestě?“

„O jaké cestě? Zastavili jsme na mostě a čekali, dokud pod námi pískař neprojel. A pak jsem ještě jednou zatroubil.“

„Zastavit a stát na mostě...! A řekla bych, že použití zvukových signálů je tam zakázáno taky; u nemocnice.“

„A u hřbitova bych zatroubit směl? Tam by měl být zákaz. Tam už se toho moc zachránit nedá. Ale u nemocnice, tam snad ještě nějaká šance... probudit.“ Kdybys radši mlčel, okřikl jsem se v duchu za to, jak se na ni utrhuji, a pokračoval v myšlenkové rekapitulaci cesty.

Chtěl jsem tě trochu povozit po ostrově. Nemohl jsem si vzpomenout, jestlis vůbec někdy na nějakém ostrově byl, a tak mě napadlo ho celý objet a najít místo, ze kterého je voda vidět na všechny strany. Jenže na zarostlých říčních ostrovech se takové místo hledá špatně.

„S tou nemocnicí a se hřbitovem, to jste vymyslel teď?“

„Ne. Už tam. Proto jsme z ostrova přejeli na druhý břeh.“

„Ale víte, že je tam zákaz vjezdu. K tomu ta jízda se zhasnutými světly...“

„Světla... to bylo přece jen ten kousek k parku. Než jsem si na ně vzpomněl kvůli těm stromům... A než se trochu dobila baterka. To jednou ve čtyřiaosmdesátém odešla elektrika úplně a musel jsem dojet potmě až...“

„Raději už nic neříkejte...“

Jenže mně se v tu chvíli vrátila řeč a najednou se to nedalo zastavit. Vyprávěl jsem jí, jak jsme kdysi s Dědkem jeli bez světel až z těch kopců na severu. Jak je na sněhu vidět i potmě. Jak mu pak přestalo fungovat topení a namrzalo přední sklo. A tak jsme jeli posledních dvacet kilometrů se staženým bočním okénkem... A že nejlépe zas fungovalo topení v létě. Třeba když jsme ve vedru šplhali až tam nahoru k jezeru. Ačkoli se to z dnešního pohledu zdálo všechno tak vzdálené, jako by to ani nebyla pravda, poslouchala aniž by mě přerušila i to, jak straka odnesla klíče na strom, potvora jedna. Neměli jsme náhradní a nebylo jak se vrátit domů...

„A co jste tedy dělal?“

„Co jsem... Co jsme dělali? Dojeli jsme. To jsme ještě dojeli. Vždycky jsme se vpořádku vrátili, tenkrát.

„Promiňte, ale mluvíte tak zvláštně, jako byste se dneska vrátit ani... Víte co myslím?“

„Vím, jenže tehdy to nebylo jako dnes, že je zvykem všechno zabalit pokaždé, když se stane něco neplánovaného. Zabalit a začít hledat pravidlo, a viníka. Do dnešní doby už se snad ani nevyplatí přivádět na svět děti, když potřebují mít celý život nalajnovaný, ještě než se narodí.“

„Myslela jsem, že děti – že nový život začíná... Já vím, že vás štvu! a už jsem si slíbila, že vás nechám jet, jenže teď jste mi... nepomohl.“

„Promiňte...,“ uvědomil jsem si poslání lidské bytosti, skrývající se uvnitř uniformy.

Komu jsem kdy pomohl, zamyslel jsem se a hladil tvůj oprýskaný plech. Najednou se nezdál ani trochu studený. Pomohl jsi vždycky jen ty mně. V čemkoli, co jsem si usmyslel. A já se za to o tebe... moc nestaral. Stačím ti to ještě oplatit? Kdy jindy, když ne dnes?

„...ovšem taky jsem vám nic neslíbil.“

„Ale někomu asi jo... slíbil jsem myslela. Nebo se pletu?“

„To je dávno. Sníval jsem, že spolu odjedeme do Afriky. Jako v jednom starém filmu. Jestli jsem něco sliboval...?“

V duchu jsem zas viděl žirafy, uhýbající ladnými skoky z cesty; Pštrosy, schovávající před zvukem tvého motoru své směšně malé hlavičky do písku; A slony, proti nimž budeme směšně malí zase my. Viděls je taky? Já už se mezi tím těšil na řev krále zvířat a byl jsem si jistý, že mě po setmění ochráníš, jen co ho zaslechnu. Co jsi slyšel ty? Slibuji, že ti to vynahradím. Odbočka k zoologické zahradě. Dneska už asi všechny nestačíme.

„...ale projet jsme tudy prostě museli. Čert vem další zákaz vjezdu. Nemyslete, že jsem ho přehlédl. Dopravní obsluze vjezd povolen. Jenže už všichni spali. Jen ve stáji se svítilo. Aspoň že žirafí krky jsme zahlédli.“

„Dosvědčila bych, že jste dopravní obsluha byl, kdyby to někoho zajímalo. Víte, jak mi říkali, když jsem byla malá?“

Ani představa zadnice na dlouhých nohou, navlečených do síťovaných punčocháčů, nedokázala vytlačit myšlenku na naši cestu, chýlící se ke konci. Vzory na úpletu se proměnily v serpentiny. Jako tenkrát v Alpách. S naplno puštěným topením. Směr vzhůru je chudší o vzrušující pohled do údolí, svíraného úbočími kopců. Škoda, každého setmění, jímž vrcholí dny prozářené sluncem. To poslední jsme zmeškali.

„Tuším, ale tenkrát bych se za vámi neotočil.“

„A dnes ano?“

„Nevím, dnes jsem se otočil v té vracečce nad zoologickou a jeli...“

„Proboha, vy jste se obracel tam v serpentinách? Co kdyby zrovna někdo jel dolů a...“

„A pak jsem vypnul motor a klesali jsme jen tak. Zpočátku pomalu, pak volným pádem.“

„Bez motoru... jak jste brzdil?!“

„Jak bych brzdil, jako vždycky. Nemá posilovač. Je to Dědek.“

„Já vím... Teda vím, že nemá posilovač. Ale Dědek - to vůbec není. Nenašel byste někde ten techničák? To nevadí, že je propadlý. Chtěla jsem se jen podívat... Jo to je jen na dojetí? To jste mohl říct rovnou.“

„Mohl, ale – nemohl; před ním,“ skoro jsem šeptal.

„Teď jsem nepochopila – už jo.“

„Co kdybyste mi to spočítala. Už nemáme moc času.“

„Nejdřív bych ráda spočítala, jak je to dlouho, co bylo... kdy byl Dědek mladý.“

„To jste ještě nebyla na světě.“

„Počkejte, před třiadvaceti lety jste vy snad ani nemohl mít řidičák.“

„To jsem ho taky nepotřeboval. Nejsem první majitel.“

„A nepamatujete si aspoň, jak velké se tenkrát dávaly pokuty?“

„Nevím. Snad padesátikoruna nebo dvacka. Asi jak za co. Pokuty byly tenkrát za hubičku.“

„A jaké máte teď u sebe nejmenší peníze?“

„Asi...,“ zkoumal jsem peněženku, „pětistovku.“

„A drobné? Myslím i kovové...“

„Dojemně nízká cena... za dojetí...,“ odmlčel jsem se a pohlédl do žirafích očí.

„Jeďte už, nebo... nebo mě rozbrečíte a budu vás muset zatknout za útok na veřejného činitele.“

„Vážně už musím jet?“

„Moment ještě stvrzenku – jak jste říkal, že dříve byly pokuty za...“

Sklonila se a pro usmíření ti dala pusu na přiosleplé zrcátko. Na to blíž k řidiči. Polibek od milé. Bez něj by byl život neúplnný.

Z Afriky a velehor zpátky na zem. Kolem známých míst, jež jsme v životě postupně střídali: Škola, kostel, hospoda... Já jen školu a ještě spíš pak hospodu. Tam jsme spolu nemohli. V prvních kapkách deště se teď na sklo promítaly výjevy z tehdejších návratů.

Vratký krok a rozmluvy, srovnatelné obsahem s močením u cesty. Znals kluky... Holky u silnice nečůrají. Nebo jsem aspoň předtím žádnou neviděl. I dnes tedy ještě něco nového?

Couvala ve dřepu, snažíc se schovat zadek do křoví. Vzpomněl jsem si na pštrosa i na žirafu. A na slona, kdyžs ji pozdravil zatroubením. Znělo jasněji než předtím na mostě. Snad se kvůli nám nepoškrábala. Zahrozila, ale s měnícím se úhlem pohledu to vypadalo spíš jako když mává. Při posledním krůčku vzad zavrávorala. Přesto se na tebe usmála. Všiml sis, v jak nedůstojné pozici se dokázala důstojně rozloučit? Jako se starými známými.

Dokážeme-li se rozloučit se vším starým, usnadní nám to příští krok vpřed. Zároveň nás to však odstřihne od něčeho, čím jsme byli.

Cíl se blížil. Ještě několikrát obkroužit kolotoč. Dopřát ti trochu rozptýlení; tohle v létech tvého mládí na silnicích nebylo. A taky si ještě o chvíli prodloužit poslední společné chvilky.

Nezapomněl jsem něco? Polštářek s vyšitým ženským jménem. Pamatuješ na tu, co ho tu nechala? Už je jen tvůj. Stejně jako neplatný průkaz z přihrádky a kupní smlouva stará desítky let. Provozní příručka, třináctka imbus pro štěstí a náhradní čepička; k ventilku. Chvíli jsem váhal. Ne, to by bylo jak rozprodat tě na součástky. Budu raději, když zůstane všechno pohromadě. Vrátil jsem obsah zpátky. Mně už tu nepatří nic. To už je všechno jen tvoje. Přihodil jsem náhradní klíče. Aby ses mohl vrátit domů!; vzpomněl jsem si na straku. Nezapomněl jsem zhasnout světla? Zamknout? Naposled jsem se ohlédl přes plot. Stál jsi tak nepodobný ostatním, opuštěný v ohradě plné vraků.

Napadlo mě, že nový život začíná třemi P. Potmě, pomalu a pěšky.