monology schizofrenika

  Stojím v metru a dvacet táhlých minut budu čekat na svou zastávku. Je půl osmé, neděle večer, trasa B ze Zličína…

Přistoupí asi čtrnáctiletá dívka. Rozhlídne se a zatváří se pohoršeně. Prohlídnu si ji. Pomalu. Velký rozhňáplý skejťácký boty. Tohle prostě asi nikdy nepochopim. Kouknu se dolů na svoje oranžový steely a pokrčím rameny. Ona má jednu náušnici navíc v uchu.

(Asi jich maminka víc nepovolila…)

Říkám si, co jsem to za povrchního blázna, když posuzuju lidi podle počtu děr v těle.

                                 „Ne! Ne všechny lidi! Jenom tyhle…“

 
„Jak tyhle?“                                                                                  

„Tyhle, co se snaží vypadat jako něco jinýho, než jsou. Tyhle, co se snaží takhle blbě a okatě zapadnout.“

„A nesnažíš se ty taky jenom zapadnout? Věříš tomu jaká jsi tolik?“      

                                                                                      (Možná ta ubohá holka věří víc, než se              

                                                                                                                    tobě kdy mohlo zdát)

                  „Já jsem toho obětovala hodně, tomu v co a jak věřím. Víc než ona. Zasloužím si to.“

                                                   „Co to? Chceš si zasloužit obdiv? Kamarády? Lásku? Nezasloužíš si nic, anarchistko…Leda tak soucit…“

                            „Chci si zasloužit sama sebe, chci být hrdá…“

„Ubohá výmluva.“                                                                      

                                                       „Je to pravda.“

                                                                 „Nelži! Já ti na to neskočím. Já jsem ty, jsem v tvé hlavě, tvůj stín. Nezbavíš se mě. Ha.“

Dívka vystoupila. Dveře práskly a poslední vagon se těžkopádně rozjel.

                                                        „Vidíš, všichni tě opouští. Tvá matka, otce si tři měsíce neviděla, kamarádi se neozvali…A teď i cizí lidi…“

 
                   „Vystoupila, protože musela. Byla to její zastávka.“

                                                                      „Jako kdybys měla lepru. A lepry se nezbavíš. Vždycky všichni utečou…“

                                  „Ne ne! A co Hanka?“

                                                    „A jak víš, jestli tě má opravdu ráda? Vždyť jí jenom trávíš život! Obtěžuješ! Nepotřebuje tě!“

                                                     „Třeba mě někdy-“

„Nebudou! Nebudou! Jsi jen nicka! Nelži si.“                                      

                                                                       „Mlč!“

„Nebo co?! Co mi uděláš? Prostřelíš si hlavu? Slabochu!!“                            

„MŮSTEK, PŘESTUP NA LINKU Á. PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA…“

Vyběhnu.

                                                                                         „Dupeš jako slon. Měla bys s tou tvojí váhou konečně něco udělat.“                      

                            „Mlč!!! Nechci tě slyšet! Mlč mlč mlč! Nenávidím tě!!!“

                                                                                   „To jsem chtěla slyšet…Potěšilas mě…Za dvacet minut nashle, nicko...