Duňky žalky

Velice intenzivní samota

a volný dech střídaje se s dušností

je zcela volným prostorem pro tebe.

Mezi zuby rozpouštím krapet hořkosti s umělým sladidlem a

rýhu do kosti vykotlám

zas o něco hlouběji.

Si řikám,

že

každý bez obav stojíme na jiné zastávce tramvaje

v kolejišti prázdného dne

s bezbřehou otázkou, co zbylo uvnitř a

co teprve v zárodku a malé je,

takže

nauč se, holomku,

sám sebe sázet do

kteréhokoli záhonku

na okrajích mě.

Rozbíhá se má

těžkavá anabáze na podlaze z kousků cti,

zbytků žluknutých, piškvorková panna, mnich nalehlý

pyjem vpřed -

jak stéblem vodorovným se kaje -

do nebíčka, do peklíčka a pak už jenom

Amen.

Tolik večeří žárnožlutých -  rohlík okrouhlý obloučkem řasy,

vzdychla bych,

veselá,

jak mastná kaňka dietní spásy,

sprostá čárka bez příkras,

ztichlá a mdlá,

pomočená v koutě těch,

co na kutě rvou tě…

Šla tma

do schránky u tvého domu píchá pomlčka z prázdných slohů,

píchá jak z povinnosti hrana

řezaná.

Kolika prsty uspaná,

kolik slzí vyronit  pro nic,

proboha,

kolik nocí s vůní spodních vrátek ještě

ucítím než mi bude jako teď je mi,

jak teď mi je…

Euforie

na talířku s ústřicema

jedna ústřice.