Pomoc! Pomoc! Pomoc!

taky můžu přidat něco od Jesenina,ráda bych nějakou veselejší,ale nemám :o) Nekřičím, nepláču, nelkám - bílý dým z jabloní svát. Mine vše. Chladnu a zvadám, nebudu nikdy už mlád. Teď už tak nebudeš rvát se, srdce mé ztemnělé mhou. Nebudu nikdy už bosky rousat se březinou. Tulácký duchu, rety mými teď mluvíš tu: Kde jsi, má svěžesti dávná, drzosti zraků a rtů? Já skoupější v přáních stal se, živote, nezdál ses jen? Jako bych procválal jaro na koni růžovém. Zetlíme, zetlíme všichni, tichý je listoví pád. Zdravím tě, vše, cos přišlo prokvést a umírat. (Za píseň život jsem vyměnil, výbor z veršů, přeložil B.Mathesius)

nie, vďaka ti! :)))

aha...ja hľadám, takže už nemusím cez googla?;)

DÍKY MOC VŠEM!!!! Tohle stačí.

Jeseninova tvorba v ruštine

len zlateeeeenko opadalo ... :)

Pismo materi...Túto som recitovala kedýsi na nejakej súťaži v origináli. Ach, kdeže tie lanské vody sú...?

Vďaka Petru, je to pre Petera J. - aj Stanko dačo doma má - ste zlatíííííííí :))))

ja som to neprekladala :))) holt, nieekdy je dosť ťažké urobiť preklad buď je dobrý alebo verný ako vravia prekladatelia profesionáli :)))

Ta první je lépe přeložená a přebásněná... tohle je jako bych to napsal já.

Jarmeel, viacej nech zas iní poslúžia ak majú :) nech slúži ...

Dopis matce Tys ještě živa, moje stařenko? I já jsem živ - a pozdrav posílám. Ať plyne tichá záře večerní nad střechou domku, jak jej v mysli mám. A teď prý se ti po mně zastesklo a trápíš prý se tajně, - píšou mně, a že mi často chodíš naproti v svém starodávném vetchém šušuně. A často večer v modrém soumraku ten obraz vidíš - dávno známý už - jako by někdo v krčmě při rvačce vbod do srdce mi finský nůž. To nic, má drahá. Upokoj se jen. To jenom těžkých snů tě děsí stín. Vždyť takový já nejsem opilec bych umřel dřív, než zas tě uvidím. Jsem dosud něžný, jak jsem býval kdys, a jenom na to s touhou myslívám, jak utek bych od stesku vzpurného k chalupě nízké zase domů k nám.

on byl myl byť človek k sebe každý sám sebe vlastný nemyslíš?

Petrusha: Z Jesenina (příteli na rozloučenou) tu druhou neznám, ale s chutí čtu. No - tak na Jesenina nemám....

PÍSEŇ O FENĚ Vítr v rohožích sténá, ráno, v koutě u vrátek. Sedmero tam porodila fena, sedmero rezavých štěňátek. Do večera je lízala, hladila jazykem, až roztál sníh, jejím teplým životem. Ale s blížící se tmou, když kohouti šli už spát, zamračený sedlák přišel všech sedm do pytle dát. Závějemi se vlekla, v jeho krocích pospíchala. Ale ve vírech mrazivých dlouho, dlouho se voda točila. Slízala pot ze slabin, když vracela se zpět. Zázdálo se jí, že měsíc nad chatou je jedním z jejích štěňátek. Do temných výšek noci vyla s vyvráceným pohledem, až měsíc spadl bledý a skryl se za lesem. Snad něco zdá se jí, přiletěl kámen, zazněl smích. Zavřely se navěky oči psí jak zlaté hvězdy v závějích.

Na shledanou, drahý, na shledanou, zůstaneš v mém srdci navěky. Spočten osud, není na vybranou Svede nás až zítřek daleký. Umírat – na tom nic nového není. Ani žít však není novější