Popelka ví...(...)

(Za celé ty nekonečné věky jí cesta z paláce nikdy nepřipadala tak dlouhá. Foukal silný vítr. Rozhodla se pro lesní zkratku…

            Princ věděl, že něco se děje špatně. Víno mu ale chutnalo čím dál tím víc a s novou krásnou neznámou se náramně bavil. Proč tedy vyhledávat problémy…)

            Když se proplétala borůvčím, ztratila i druhý střevíček. Trny ostružiníků a maliníků ji píchaly do bílých nohou a ani šaty už neměla zdaleka tak krásné a čisté jako při odchodu ze zámku. Konečně se skrz hustou tmavou houštinu dostala ven z lesa, rovnou na kamenitou cestu před chalupou. Točila se jí hlava a v uších jí bez přestání zněla ta hrozná bálová hudba.

Vklouzla – ale abychom byli naprosto přesní, tak vpadlo, jelikož zakopla o práh – do ztemnělé světnice. Vítr si hlasitě pohrával s okenicemi. Zůstala klečet na zemi a svět, jako by se na pár okamžiků zastavil…

            „Takhle to ale nemá být…“ rozhodla se asi šestiletá holčička u nad předposlední stránkou pohádky O Popelce, „…takhle se mi to nelíbí,“ ale četla dál.

            „Já už takhle znovu nechci,“ zašeptala a snažila se posbírat se z podlahy. Když vstávala, něco z ní spadlo. Větvička, která se jí zachytila ve vlasech. Větvička a na ní jeden malý lískový oříšek…

„Čtvrtý oříšek?“ řekla překvapeně a vítr znovu silně přibouchl okenici. Dělala se zima. Venku se zatím houfovali holubi. Jako by se schylovalo k něčemu velkému.

            „Mámíí, proč taky nemáme holuba?“ zajímalo šestiletou holčičku.

            „Moje drahá, miluji vás. Jste úžasná…“ Zavěsili se do sebe a vydali spolu---kdovíkam. Pohádka se nám rozeběhla trochu jiným směrem…

            Co znamená čtvrtý oříšek? Není žádný čtvrtý! Nikdy o něm neslyšela. Že by—další šance?? V těch prvních byly šaty…co asi v tomhle? Zdál se těžký. Vzpomněla si, jak se tenkrát úplně poprvé těšila na ples (ale dost rychle se z toho vyléčila) a otevírala oříšky. No nic. Hodila s ním o zem a zavřela oči. „Konečně…žíít…“ zašeptala. Další prudký závan větru praštil s okenicí tak silně, až se sklo s řinčením vysypalo. Všechno zčernalo.

Zazvonil zvonec a pohádky byl…

            „Co to tu sakra děláš? Todlencto je moje místo, jasný? Moje! Di pryč, kušuj!“ Bolely j snad všechny kosti v těle – všechny najednou, každá zvlášť.

„Notak, holka, vstávej!“ někdo do ní dloubal dlouhou tyčkou. Otevřela oči. Nepoznávala nic z toho, co se jí před nima najednou objevilo. Malý betonový plácek obestavěný starým harampádím. Sama ležela na špinavé hnědé pohovce, z níž do všech stran trčela rezavá péra. Nad ní se hrbil zarostlý stařík s pletenou červenou čepicí naraženou do čela. Měl husté obočí a řídké, ale opravdu velmi řídké zuby. Kabát, v němž byl oblečený už, stejně jako muž, zažil i lepší časy, navíc páchl, jako by se v něm usídlil párek tchořů. Cizinec se opíral o velký nákupní košík s nápisem TESCO na rukojeti a levačkou, v níž držel zrezlou opékací vidlici, neodbytně šťouchal do netečné Popelky. „Notak, holka, vstávej už. Čekám návštěvu a nemůžu tě tu trpět…“ načež vyklopil obsah košíku k nízké zídce. Popelka se s námahou zvedla. Neměla nejmenší tušení, jak se sem vůbec dostala. Její šaty už dávno ztratily svůj lesk a připomínaly teď spíš umouněné hadříky visící na těle snad jen silou vůle. Nevěděla, kam jít nebo kde je. Muž zatím něco kutil nad černou plastovou popelnicí a šíleně se u toho pochechtával.

„Kudy…kudy se dostanu do města…k zámku?“ osmělila se nakonec.

„Ty jsi to eště, popelko?“ vzhlédl od práce, ale ani se k ní neotočil. „Prostě rovnou za nosem, a teď už radši běž, protože todlencto je můj flek---“

            Od doby, co „spadla do opravdového života“ už uplynulo pár dnů. Popelka hlavně chodila. V noci přespávala v podchodech nebo na nádražích. Svět kolem se jí zdál nebezpečný, většina lidí se jí vysmívala. „Podívejte se na ni, jak je umouněná a špinavá! Jestli mě budeš zlobit, taky takhle dopadneš…“ nebo: „Pojďte od ní raději dál děti, než něco chytnete.“ Kdyby tak věděli….

Nelíbilo se jí tady. Dala by cokoli, cokoli na světě za to, aby se mohla zase vrátit zpátky…pozdě.

Ve starém okapu našla tři zašlé lískové oříšky. Schovala si je do kapsy, jen tak pro jistotu (dobře ale věděla, že tyhle už nebudou fungovat…).

            Seděla na zašlé oprýskané lavičce v podchodu metra. Pořád bosá a na sobě jen ty staré, špinavé šaty. Kolem nohou jí neúnavně pochodoval holub bojující s tou přischlou růžovou žvýkačkou. A povolila, konečně povolila… Popelka sevřela oříšky oříšky mnohem pevněji, zvedla se a odešla žít svůj nový život…

            „Mamí!!!Je pryč!Je pryč, někdo ji…“

„Co je pryč?“

„Pohádka…zmizela…“

            …a pohádky byl…konec?