Paris (hilton)

„Stéphane zítra nepřijde,“ zahalekala Zoe z koupelny. „Říkal, že jde na tu tiskovku a pak na obchodní večeři s kolegou… ještě jednou bude přede mnou mluvit o tý huse s nafoukle směšným drdolem jako o kolegovi, tak ho přijdu na tu večeři osobně pozdravit… a převrhnu mu škeble přímo do klína!“ Zoe se rozřehtala jako kůň a Sophie v odrazu zrcadel viděla, jak se jí jazyk roztéká přes dolní ret a oči chytly maniakální odlesk pošťáka, který rozlepuje obálky a sprostě přepisuje milostná psaníčka, než je doručí.

„Už ani o den déle,“ slibuje si Sophie každé ráno, když ji probudí řinčení špinavého nádobí, protože „s tím nožíkem, kterým jsem předevčírem krájela meruňky, se nejlíp čistí nehty, víš, zlato…“. Zoe. Od té doby, co ji Sophie dovolila se nastěhovat, jako by jí Zoe s každičkým počinem, slovem, gestem úmyslně znepříjemňovala život. Dokonce ji Sophie tajně podezřívá, že ji chce vystěhovat z vlastního bytu a nechat si ho pro sebe- a přitom byla Sophie na svůj byt tak hrdá! Tedy, v éře před Zoe. V každé místnosti jen nejnezbytnější nábytek, zato spoustu vlastních obrazů, plakátů z ulice či z demonstrací a zrcadla pečlivě nastavovaná tak, aby vždy v 8:56 odrážela světlo jedno od druhého. Byla na tento rituál velmi háklivá, vždyť co může být krásnějšího, než probudit se vedle urostlého, dutajícího studenta a mít pokoj celý prozářený čerstvě rozehřátým sluncem. Ale potom vystřídala mladíky Zoe, holka z venkova, co sem přijela studovat a ve zrychleném pulsu Paříže se až příliš rychle aklimatizovala. Považovala se za Pařížanku tak vehementně, že i dinosaury, kteří kdysi žili v končinách tohoto města, by si zapsala do rodokmenu. Do zrcadel pořád strkala a přehazovala přes ně barem čpějící oblečení, když přišla v hluboké noci z nějakého večírku nebo večeře s oplzlým starším mužem. Jednou dokonce nějaké zrcadlo napraskla s jásavým výkřikem Promiň miláčku! a následně ho pozvracela smaragdovými zvratky. Prozatím to ale vypadalo, že sedm let neštěstí bude mít Sophie spíš než Zoe. Ta nyní, jen v podprsence a kalhotkách s nápisem Bonsoir- Budoir- Pisoir, prováděla neohrabané piruety a tančila s pěti ramínky oběšenými šatstvem. „…Ne me quitte pas! Ne me quitte…Pas! Sophí, poraď, zlato, který tričko si mám dát na sé?“, s bezradným pohledem těkajíc od jednoho ramínka ke druhému jí oblečení zabořila do obličeje. „Pruhy jsou teď v módě. Jenže já chci být moderní, ale ne ordinérně. A tak si říkám, že být oblečená okatě proti módě je taky módní, ne? A tak…Nevíš, jaký vzor je protiklad pruhů?“ Zoe sepjala ruce, jako by se k Sohpii modlila, a kousla se do rtu. Sophie si to několik vteřin vychutnávala a poté odsekla: „Za prvé, říká se Vzít si na sebe, ne Na sé, Pařížanko. A vezmi si ty strakaté šaty, ty se k tobě hodí…“ „Mám?“, Zoe si je jedním chvatem oblékla a na dobu našpulení rtů a prohrábnutí vlasů se ještě promenádovala před zrcadlem. „Máš pravdu! Jsi zlatíčko!“, objala Sophii a vtiskla ji mokrou pusu někam mezi lícní kost a kořen nosu. „Neměla bys náhodou cigarety, brouku? Nemám na Gauloisky a jiný přece kouřit nebudu…“ Sophie po ní mrskla krabičku se čtvrtečním obsahem a utrousila něco jako „Mohla bys mě aspoň přestat oslovovat jako svoje milence?“. K její zlosti se ale netrefila, namísto Zoe zasáhla zrcadlo u okna a tím ho nenápadně posunula. Neměla ale sílu nějak reagovat, na rozdíl od Zoe. „Uvidíme se po škole! Orevoir!“, zaklapala pantoflíčky po podlaze, shrábla školní tašku a zbyla po ní jen sladká, těžká vůně parfému, vtíravá a neodbytná jako zatoulaný kocour, kterého se vám jednou zželelo a dali jste mu kousek dortu. A teď se drápy zasekl za paty a nepustí…

Sophie se na sebe zlověstně zašklebila do zrcadla, jako hororová postava smějící se v pozadí, a poté bezradně klesla do kráterů přikrývky. Když byla rána klidná a teplá jako hladina kávy v šálku, bylo vstávání obtížné. Když se na ní ale hned během prvních minut po otevření očí nalepily zrnka špatných pocitů, které nešly setřást, opustit útočiště z peří a jemných látek nahrazujících pokožku cizího těla bylo ještě nepředstavitelnější. Dnes mají ve škole brát romantismus. To nebylo období, ve kterém by si Sophie nějak libovala, ale představa, že se na několik hodin její život scvrkne na několik knih, jmen a citací ji jakýmsi vnitřním pocitem kukačkových hodin uklidňovala. Umínila si, že vstane razantně, švihem, s energií a rázností prostě tak, že vyskočí. A hned poté, co se umyje a oblékne se, sbalí Zoe věci a řekne jí sbohem. Ať si najde azyl někde jinde, Sophie už se starala dost. Co na tom, že do ní Zoe vkládá jakousi naivní důvěru, že spolubydlící z města je jistota stejně přehlédnutelná a pevná jako obrubník chodníku. Předěl mezi vnějším, rušným světem a mírnějším chodem domácnosti. Vyhodí ji, tohle je její vlastní byt, vlastní život a nebude už dále omezovat své bujaré mládí kvůli nějaké rozhárané káče, kterou vlastně nikdy neměla ráda. Přesně to udělá. Ale nejdřív vyskočí. Zapřela se nohama do matrace, napjala svaly a učinila nezbytný pohyb ke skoku. Levý kotník ji ale selhal a ona naletěla přímo na jedno ze zrcadel. Bylo slyšet tříštění skla a dopad dřevěného rámu na podlahu. Sophiino tělo se octlo na zemi velmi tiše a tlumeně. Každý svého štěstí strůjce, připomněla si, pomyslně se řítíc do světlého tunelu. Byl to ale ve skutečnosti pohled přivřenýma očima skrz pohozenou toaletní ruličku, zapadlou pod pohovkou. Chybělo několik centimetrů a Sophiina hlava by narazila na tvrdý roh pohovky. Nyní bude třeba se zvednout a zkontrolovat škody, kapitáne. Sohpie se pomalu, s ostražitostí a soustředěním lovící šelmy, zvedala ze země, obávajíc se pohledu na své tělo. Jako zázrakem ovšem našla jen několik škrábanců, z nichž nebyl žádný příliš hluboký. Jako by se někdo snažil zaplnit příliš mnoho jednotvárného prostoru pokožky na jejím těle rudými čarami. V rozbitých střepech se  hrdě odrážely sluneční paprsky a házely po pokoji prasátka a nádherně ho prozařovaly. Když se do nich zadívala, uviděla svou tvář z pohledu Pabla Picassa. Roztříštěnou a poraženou. Sohpie zhluboka, těžce vydechla. Potom po špičkách zabalancovala pro lopatku a smetáček, smetla všechny střepy do lopatky a vyhodila z okna. Snášely se k zemi jako pukavci, vystrčení z hnízda. Poté se z neměnným, zklamaným a pokořeným výrazem ve tváři umyla, oblékla, na rty si nanesla obvyklou vrstvu rudé rtěnky a složila Zoe několik poházených kusů oděvu do úhledného komínku na postel.

Venku byl den jako každý jiný, když Sophie kráčela do školy s košíkem obsahujcím bagetu, láhev vína na odpoledne, špagety, několik malířských štětců a sešit dějin umění. Dnes berou romantismus.