Jak jsem byl poražen Markétou

    Výběr Markétiných textů jsem si připravil do Wordového dokumentu ještě nějaký čas před prvním dubnem, a také jsem asi čtvrtinu těchto textů před tímto datem přečetl. Pln nadšení z objevu elegantní funkce pro přidávání komentářů jsem tuto čtvrtinu i okomentoval. Místy jsem psal komentáře k jednotlivým veršům, jindy k celým básním a pěkně jsem si užíval, kolik že mi to už vyvstává zajímavých charakteristik Markétiny tvorby - povětšinou kritických. Abych byl konkrétnější, jedná se o díla ze začátku autorčina jednoznačně nejplodnějšího roku 2005 a to konkrétně od básně Hlas po báseň Jaké je mi nebe. Uvedu pár mých dojmů, které jsem v tu dobu z Markétiny tvorby měl.

    Autorka užívá výrazně dekorativní slova, která však jsou zasazena do obrazů docela neplasticky, jakoby krása těchto slov sama o sobě dovolovala jejich použití bez ohledu na jejich představitelnost v rámci obrazu. „Bílý ústřep tepající něhy“ Zní to hezky. Ale zkuste si doopravdy představit ústřep něhy, která tepá. Tepající něha, to je docela jasná představa. Ale její bílý ústřep? Bílý ústřep světla, to by byla docela jasná představa. Ale ústřep něhy? Když básník volí přirovnání, je to proto, že toto přirovnání vyjadřuje cosi lépe, než by to vyjádřila obyčejné slova. Co ale vyjadřuje bílý ústřep tepající něhy tak elegantně, že to autorka prostě musela takto napsat? Je tím vyjádřena ona píseň, o kterou má jít? Dám vám celé čtyřverší:

Slyšel jsem píseň

- bílý ústřep tepající něhy...

za mrazivých nocí

vanoucích pouští Gobi

    Při čtení se zdá být toto čtyřverší docela plastické, ústřep se pěkně podporuje s „ostrostí“ mrazivých nocí i s písní, která může být rovněž podobná ústřepu - ale co ta něha? Ano, tepající něha může být vedle písně i mrazivých nocí v poušti Gobi, ale aby byla bílým ústřepem? Možná to ale přece jen překousnout jde.

    Z dalších poznámek vybírám ještě jednu, která by snad mohla na něco málo poukazovat. Ale i proti této poznámce se nakonec sám ohradím.

    Využívání symboličnosti a vícevýznamovosti je slepé k okolním obrazům a veršům. Autorka dělá symbolické narážky při každé příležitosti, ale bez paměti. Jednou jde o pointu zvukově jazykovou, jindy hluboce osudovou či duchovní, jindy milostnou… prakticky v náhodném sledu a bez závislosti na sobě.

    Po těchto pár básních jsem si nechal čas na své osobní zdržení. Mezi tím vyšlo několik zoomových prací a já si je posléze přečetl. Zaujala mne především akreditova/Lyrykova verze, ve které byla Markéta podrobena na oko zdrcující kritice, aby pak byla aprýlově oslavena. Vzhledem k tomu, co jsem z ní měl načteno, chtěl jsem s Lyrykem napůl polemizovat. Část jeho na oko trhačských postupů jsem chtěl rehabilitovat a část těch adoračních otupit, aby tak vznikl krásný šedý průměr.

    Než jsem ale svůj záměr mohl uskutečnit, zbývalo mi přečíst zbývající tři čtvrtiny Markétiných básní. Jenže co se nestalo. U básně Alchiba mne poprvé napadlo, že by tu možná mohla být spojitost s Holanem, báseň se mi líbila, ale ještě jsem byl klidný. Napadlo mne u ní, že je pěkným případem toho, jak nepřesnost, podaná suverénním tónem, může dohnat čtenáře až k přemostění sebe vlastní fantazií a hlavně vlastním rozumem. Přerod v mém vnímání Markéty však nastal až při čtení následující, dlouhé básně, s příznačným názvem Přerod. Po ní už jsem jen četl a nezmohl se ani na jeden komentář, ačkoli jsem byl prve tak nadšen, že již vím, jak se dá ve Wordu elegantně udělat.

    Srovnání s Holanem nabývá v Markétiných delších básních docela zřetelné podoby. Je to srovnání s pozdním Holanem. Nemám na mysli jeho úderné broušené miniatury, vidím spíš Příběhy, Toskánu, Noc s Ofélií, méně už s Hamletem – ten je ještě příliš homogenní. Metoda klíčování básní v celém jejich průběhu, bez důrazu na celek jednotlivých básní, ale s důrazem na celek celků. Markéta využívá každé příležitosti ke kladení svých otázek, k problematizaci světa vždy v jedné, základní perspektivě, perspektivě boha. Těžko bych určil jeho totožnost, zda je to Buddha či Jahve, jeho totožností jsou možná spíš právě Markétiny texty, a to je na něm právě i literárně zajímavé. Markétin On je literární postava, kolem které se točí každý obraz, každá slovní hra i každý malý, třeba jen dvouřádkový paradox. Svou druhou výtku, že Markéta „využívá symboličnosti a vícevýznamovosti slepě k okolním obrazům a veršům“ tedy beru zpět. Jestli je Markéta u kratších děl, vytržených z kontextu snadno napadnutelná, je v delších básních, nebo chcete-li při čtení více děl, téměř nedotknutelná. Jak říkám, kritické pero mi nějak vypadává z rukou, takže vás ničím konkrétnějším neoblažím. Snad jen ještě řeknu, že Markéta je dle mého soudu zatím to nejlepší, co ZoOm poznal. A je velká škoda, že nemá ucelenou sbírku.