Hledání stylu

Koně bych se rukou nikdy nedotkl. Hladit něco tak velkého je nebezpečné. Přesto nic neudělám, když je fotím tak veselé a bezstarostné v jeho blízkosti. Vždy jsou tak veselí a bezstarostní a když se náhodou mračí, žertují, nebo svůj zármutek nebo vztek skrývají, abych nic nepoznal. Možná chtějí, abych jediný smutný byl já, a proto přemáhají vlastní slabosti, a to mě rozesmutňuje ještě více a jim můj zmnožený smutek zvedá náladu, takže již nemusí nic skrývat, neboť ve skutečnosti naštvaní nikdy nebyli, snad jen v myšlenkách, ale ve skutečnosti jsou veselí a bezstarostní a hladí koně po hlavě a já je fotím stejně netečně, jako kdybych foťák umístil na stativ a odešel hledat houby, kdyby mě to mělo rozveselit, ale spíš se dá očekávat, že se mi nálada ještě více zhorší, pokud to vůbec jde, i když kdo ví, kde jsou její meze. Ve skutečnosti jsem nikdy žádnou houbu nenašel, všechny je sbírá A., a když mi chce udělat radost - - tato myšlenka je scestná. Já umím najít jen ty výrazně barevné, avšak výrazné houby jsou bezcenné, neboť je umí najít každý, snad jen vyjma nevidomých, i když i u nich je určitá šance, skoro stejně vysoká jako v mém případě, že o houbu alespoň zavadí, třebaže rozšláplá houba, ač nakonec nalezená, je též pro sběratele bez ceny, pakliže se dá vůbec hovořit o ceně v případě něčeho, co je z ekonomického pohledu v podstatě nezaplatitelné. Na houbách se krásně ukazuje, že neumím udělat nic, co by mělo nějakou cenu. Možná proto se na mě všichni nuceně smějí, protože to ve skutečnosti již dávno ví, jen já jsem to zjistil až nyní, ale to není důvod k dalšímu smutku, snad jen v případě, že by se ukázalo, že to důvod je. Ať už něco je nebo není důvodem ke smutku, rozhodně to není důvodem k tomu, abych nemluvil o horách, ledaže bych neuměl důvody posuzovat, pak by ovšem nebyl důvod brát důvody vůbec v potaz, tím spíše ve vztahu k horám, nebo spíše kopcům, neboť to, čemu my říkáme hory, jsou ve skutečnosti kopce, ovšem i takový kopec může být horou pro člověka dostatečně malého a v případě, že se ocitne na skále, jejíž okraj spadá na dno propasti, a zavře oči, v takovém případě je velikost relativní, jediným určujícím měřítkem by snad mohl být rozsah a tvar pohmožděnin, ovšem dovolím si tvrdit, že ten se bude případ od případu lišit, proto není rozumné říkat, že hory jsou hory a kopce kopce, když se může snadno stát, že hora bude kopcem a kopec horou. Taková situace je značně zavádějící zejména pro lidi, kteří lpí na přesnosti, případně pro ty, kteří těžko přijímají změny, jako když je někdo opustí a oni si stále myslí, že s nimi je, nebo naopak. V horším případě si změnu uvědomí, pak ji chtějí napravit potažmo se zabít nebo zabít někoho jiného, jako by nestačilo uříznout si ruku, aby poznali, že jejich nápad má určité trhliny, pakliže se vůbec jednání bez rozmyslu dá nazývat nápadem. Dovolím si bez dalších důkazů tvrdit, že na horách, třebaže by to zrovna mohly být kopce, je něco takového jedno, přinejmenším pro člověka, který má hory rád, a i kdyby neměl, musí uznat, že v horách je život tvrdý i bez lidského přičinění a jeden si může snadno ublížit aniž by si to byl přál, třebaže na to možná několikrát pomyslel. Z toho jde ovšem mnohdy strach, a proto si ubližujeme raději záměrně, dokonce jaksi dopředu. Jestli je takové jednání poháněno touhou kontrolovat nebo strachem z překvapení v tuto chvíli není důležité, třebaže někdo může namítnout, že to důležité je, avšak mám za to, že tím ničemu na důležitosti nepřidá, spíše naopak ubere, nezničí-li ovšem vůbec samotný smysl v daném případě o důležitosti hovořit....

Řekl jsem, že budu psát o horách. V hlavě mám obraz jako vystřižený z plátna, jenž malíř tvořil přímo na místě a bez použití fantasie. Nevím, jakým způsobem na horu dopravil náčiní, stojan a svačinu, když i já sám jsem mezi oblými skalami na vrchol vyšplhal na hranici zdraví. Nakonec jsem po dlouhé odmlce našel dech a obklopen sloupy skal, shlížel do členitého údolí. Po mém boku a za zády stáli lidé a mluvili. Vždy mi něco říkají, jako by slova nebyla jen vzduch. Naštěstí je neposlouchám, stejně jako nikdy neposlouchám jména, příkazy a zákazy a všechny ty pomíjivosti unikající z úst spoluobčanů. Neposlouchat není stejné jako se nedívat. Pro sluch neexistuje taková příjemnost jako víčka pro oči. Slézat skálu s dlaněmi na uších je nepohodlné a k veliké zlosti se tím připravujeme i o smysl hmatu a hmat je náš nejoblíbenější smysl. Dlaně a prsty mám hladké, jemné a citlivé a tento cit jde, na rozdíl od zbylých, do hloubky. Má svou historii a váže se na něj celá škála dalších pocitů, příčin a následků, teorií, činů a životů. Až dotek je opravdové poznání. Šplhám až nahoru, abych se podíval do údolí, které ohmatám, protože vím, že jím za okamžik budu procházet. Teprve tam dole si najdu nocleh a vím, že oni půjdou se mnou, nebo já s nimi a budeme hovořit a používat všechny povrchní smysly, které se výtečně hodí pro komunikaci mezi lidmi, ale já půjdu tajně s prsty od těla a budu se dotýkat stromů v okolí cesty a skal, až jimi budeme procházet a budu si říkat – jak vás znám lépe než člověka. Řekněte některému z filozofů, že opravdové poznání není rozumové a vyskočí ze židle, chytne vás pod krkem a možná vás i uškrtí. Pokud se dřív neudáví nenávistí. Je s podivem, že spolu tak neznámí lidé, jako my čtyři, bez rozmyslu sdílejí čas a prostor a všechny ty podružnosti jako pokrm, nocleh a hovor. Kdyby byla slova molekulami vody, kolik lidí by se utopilo už v pubertě? Slova jsou spíš prach, který se usazuje na těle po celý den a večer ho necháme odtéct ve sprše. Je to špína, kterou na sobě nesmíme nechat hromadit, jinak se později může snadno stát, že neohneme ruku v lokti, stanou se z nás sochy a nánosy jak letokruhy dosvědčí, jak dlouho už tohle snášíme.

Musel bych začít tam, kde skončila má babička, na dráze. Nebo ještě dříve, když se s dědou plavili po Labi. Mohu si jen představovat, co asi převáželi, protože to nevím, vím jen, že mého, tehdy ještě malého, otce přivazovali ke stěžni, neboť neustále skákal do řeky. Když jsem o tom anglicky vyprávěl při maturitě, moje stará učitelka se přívětivě smála, jako by ji v dětství také přivazovali nebo jako by měla syna nebo vnuka, jehož je nutné přivazovat, nebo byla jen chápavá, ovšem když jsem se jí svěřil, že bych chtěl žít ve Švýcarsku, zasmála se pobaveně a pak se mě ve dveřích šeptem zeptala proč a co by na to řekla má žena a dívala se tak, jako by si sama sebe představovala po mém boku. Ale já byl na takové otázky zvyklý už od chvíle, kdy se mě pan ředitel zeptal, jestli je pravda, že chci být mnichem, že jsem o tom psal ve slohové práci. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem stejně dostal čtyřku a že jsem měl na mysli jiný život a bylo to také naposledy, kdy jsem někomu vysvětloval, co jak myslím. Ale o tom jsem psát nechtěl. Vůbec o sobě a o svém životě. Nejsem tak starý, abych na to měl právo. Chtěl jsem psát o koních a o horách a o leknínech. Vidím je za vším, jako by mi plavaly na očích i s celým rybníkem a se stromy dokola jako takové hračky pro děti. Když jsme byli malí. Samozřejmě. Stromy jsou dávno vykácené stejně jako plno dalších věcí, které mohly zůstat, ale nezůstaly. Na dětství je smutné to, že z něj člověk vyroste, stejně jako můj otec, který se nerad koupe a v létě vždy raději spí ve stínu a jeho matka, která pracovala na dráze, protože její syn dospěl a odstěhoval se. Je to jako střídání ve fotbale. Já mám v tomhle směru docela štěstí, protože chytám v bráně a brankáře nikdo jen tak nevystřídá. Nemyslím, že by se zranění počítalo jako střídání. I když se může snadno stát, že přejdu do obrany nebo dokonce do útoku, protože jsem od přírody všestranně nadaný člověk. Má smůla vězí v tom, že v ničem nevynikám tak, abych byl nejlepší. Snad jednou najdu takovou cestu.

Když přemýšlím, hodně piji. Někdy se stane, že vypiji víc, než vymyslím, pokud je jen trochu možné tyto dvě činnosti a jejich výsledky poměřovat. Chtěl jsem říci: Má mysl je tekutá a blíží se splav únavy. Ta trocha rozumu, co mi zbývá, chrání se před utonutím na vratkém voru. Mohl bych do proudu vhodit lano a vor přitáhnout ke břehu, ale budu se dívat, co se stane. Nakonec ne každý, kdo spadne do vody, utone. Na druhou stranu by na to spoléhal pouze hlupák. Ale ať. Má hloupost beztak udivuje více nežli chytrost. Pokud ovšem o někom můžeme říci, že je chytrý. Můj chytrý spolužák jednou řekl iks na druhou a všichni mu gratulovali, jak moc je chytrý. Záviděl jsem mu, tak jsem šel tajně do lesa a řekl jsem iks na druhou, ale nic se nestalo. Nejdřív jsem se styděl, že jsem lhář a že mě les prokoukl. Myslel jsem si, že chytrost se nedá předstírat, ale brzy jsem uviděl, jak jsou stromy hloupé a došlo mi, že nikdy nemohly pochopit závažnost mé chytré věty. Šel jsem to říci lidem do města, avšak ve městě mě porazilo auto. Vystoupil hodný pán a omlouval se mi: „Patrně jsem se unáhlil,“ řekl. „To se může snadno stát,“ odpověděl jsem velice chytře, protože to byla pravda a v tu chvíli jsem si již nepřipadal tak sám. „Možná jste měl dokonce štěstí,“ pravil řidič prorocky. „Ano, je to jen noha. Bez hlavy bych se cítil hůř.“ Řidič souhlasně pokyvoval hlavou a nevěda, co s mou chytrostí, nabídl mi pomoc: „Prodávám výborné protézy. Jsou velice drahé. Budete je splácet jen do konce života.“ Udělal mi radost. „To je výhodná nabídka, ještě že jste mi přejel tu nohu, mohu ji hned využít a je dobré, že nebudu muset splácet i po smrti, kdo ví, jestli bych na to pak měl ještě chuť.“ „Tak dohodnuto. A kdyby se vám při vaší šikovnosti podařilo zmrzačit ještě někoho dalšího, rád ožebračím i jeho,“ řekl nakonec řidič. „Iks na druhou,“ řekl jsem na rozloučenou a pán se moudře usmál, protože poznal, že jsem chytrý kluk. Po několika podobných událostech mi došlo, že má chytrost nezná mezí, avšak když mě ukládali do hrobu pro žebráky, nějak jsem najednou nevěděl, k čemu mi celou dobu vlastně byla.

Z města jsem utekl na louku a lehl si do trávy. Nejdřív jsem musel použít různé dopravní prostředky, v nichž jsem potkal mnoho druhů lidí. Někteří jsou tak jedineční na pohled a chováním, že se musím ptát, jak vůbec přišli na svět a jestli nezmizí, až zajdou za roh; jestli náhodou neexistují jen v tu chvíli, kdy se na ně dívám. Možná smysl jejich života spočívá v tom, že mě jednou potkají a já se na ně podívám. Je pravděpodobné, že má každý člověk jiný smysl žití a tento smysl je poměrně dobrý, když je dostal tak daleko. Přes všechny dlouhé dny plné nejistoty, jestli se jejich smysl naplní, neztráceli naději a dál se krmili, aby mohli žít o něco déle v očekávání, že jednou přijde den, kdy nasednou do té správné tramvaje a všechna tíha z nich spadne. Život obyčejných lidí není lehký. Někteří na mě mluví. Kdyby věděli, že je neposlouchám. Ne snad z důvodu, že bych nemohl, ale jsou všichni tak stejní, že je ani poslouchat nemusím, a přesto s nimi mohu vést duchaplnou, pro ně samozřejmě, konverzaci. Těch několik frází jsem se naučil již v dětství a od té doby mám klid. Jedeme z města po útlé silnici, poslouchám například neodolatelnost barevné rozmanitosti a přitom v různých časových odstupech vyslovuji věty v naučeném pořadí. Vždy vím, jaká přijde odezva, podle toho si mohu vybrat, jakým směrem chci rozhovor vést. Alespoň tolik zábavy si dopřeji v této zbytečné a nudné činnosti. Pak vystoupím, chvíli jdu pěšky a buď nastoupím do jiného vozu nebo zrovna přespím, když pocítím únavu a pokud ne, mohu jít pěšky třeba až do soumraku nebo do úsvitu, podle toho, jaká je zrovna denní doba a mohu jít ještě déle, dokud se neocitnu v blízkosti rybníka nebo říčky, smočím nohy a rty, poobědvám, mám-li co, a opět vykonávám různé tělesné pohyby, čímž měním polohu v prostoru v závislosti na čase a tímto fyzikálně složitým postupem cestuji tak dlouho, dokud si nelehnu do trávy.