Tulačka

Tulačka

Nesměle zazvonila. Chvíli se zevnitř nic neozývalo, pak v zámku zarachotil klíč a On otevřel.

"Ahoj Veru, tak jsi přila?"

"Ano", špitla ona.

Nerozhodně si založil ruce, pak se opřel o botník, "eh, tak, tedy, pojď dál, ať nám nevyneseš spaní," pokusil se o vtip. Trošku strnule se pousmála a vešla.

"Vážně přišla", myslel si a pozorval její dokonalou postavu, zatímci si zouvala boty. Svlékla si bundu a odhalila opálenou část jejích zad, z těsných jeansů trčel růžek krajky modrých kalhotek.

"Stejně je to haluz", plynuly mu myšlenky, "že zrovna já sbalím takouvhle babu"

"Kam si můžu dát boty?" Otočila se k němu vystavila na odiv hluboký výstřih v němž se rýsoval tak sladký žábek lásky.

Polkl.

"Ta-tady," ukázal nelogicky na poličku s gumáky.

"Tak pojd dál," procházeli chodbou.

"máš to tu pěkný", poznamenala a sladce se usmála.

"Dík." Jeho  pokus o úsměv se spíše podobal úšklebku, proto rychle změnil téma:

"Tak, naši jsou pryč, jak jsem ti říkal..."

"Jo, to je fajn, jsem tak ráda že můžu být s tebou..."

"Zvláštní, pomyslel si, známe se sotva týden a teď se vlastně vidíme podruhé - připadám si jako v pohádce."

Došli až do jeho pokoje.

"Promiň, mám tu bordel," shrnul věci na stole na jednu hromadu, čímž chaos zdvojnásobil.

"Pudem radši do obýváku."

Sedli si na hnědou sedací soupravu, pokrytou sametovými přehozy. Přitulila se k němu.

"Víš, Tome, ty jsi vážně fantastickej kluk, kdybych tě nepoznala, byla bych o polovinu krásných věcí chudší..

"Obejmul ji kolem ramen, ale ruka mu automaticky spadla na její štíhlé, odhalené bíško a malíčkem se zahákl o poutko u jeansů. Pohlédla mu do očí. Její oči byly něco neskutečného. Jako by na něj hledla sfinga svými dvěma smaragdy. Jejich horké rty se k sobě přiblížily až nakonec splynuly v jedno a jejich jazyky podnikaly výpady aby se společně na půl cestě setkávaly. Aniž si to uvědomil, rozepnul jí napůl podprsenku a ona - možná také nevědomky zbavila jeho košili už tří knoflíčků. Jemně ho postrčila na postel a on ucítil její horké stehno na svém.

"Proč chceš vůbec odjet:? Nedělej mi to, sotva jsme se poznali!"

"Promiň, když já fakt musím," zajela mu její nádhernou teplou rukou pod košili, "to je složitý, ale musím."

"A nepřijde ti to divné, být každý týden jinde? Kde vůbec spíš? Uvidíme se ještě někdy?"

Opřela se ňadry o jeho hruď.

"V různých hotelech a tak, to prosím teď neřeš.

"Jasně," přitáhl si ji těsněji k sobě a začal svou lásku vášnivě líbat. Oplácela mu stejnou měrou a jejich těla napjatá jako panter před skokem a přitom uvolněná jako vodní hladina se o sebe navzájem třela a vlnila v objetí lásky.

"Promiň, musím si odskočit, hned jsem zpátky, počkej tu na mě a zavři oči, něco uvidíš."

"Ju, záchod je kdyžtak na chodbě vedle mého okoje."

"já vím," usmála se a svými prstíky mu zavřela víčka a jemně jej líbla na rty.

Po pěti minutách ticha znejistěl a nakonec zavolal: "Veru? Jsi tam?"

Vstal a vešel do svého pokoje. Co na první pohled upoutalo jeho pozornost byla vlastní peněženka, ze které trčel modrý papírek. Vrhl se k ní - jo jasně, peníze byly fuč a na papírku stálo: "Promiň."

"Ty kurvo! Dva litry v háji!" zařval a vyběhl na verandu. Po jejích botách však v polici zbylo jen prázdné místo. Rozrazil dveře a vyhlédl ven. na ulici byl slyšet šelest listů ve větru a občasné pípnutí ptáka. Všude pusto a prázdno.

"Já tě zabiju," procedil mezi zuby.

Už ji nepotkal. Procházel místa kde spolu sedávali, kde jí koupil první zmrzlinu...

Za týden u snídaně četl noviny, když vtom mu padl zrak na barevnou fotku jedné holky. Poznával ty kaštanově hnědé vlasy, ústa barvy třešní, hluboké tůně zelených očí, to vše pod titulkem: MLADÁ DÍVKA NÁSILNĚ ZAVRAŽDĚNA! Jako ve snách četl: Veronika Bílková (17) byla včera odpoledne brutálně ubodána mladým mužem. Jak uvedla policie, dle vlastního tvrzení takto jednal po zjištění, že dívka mu krade peníze. Rodiče i bydliště dívky nejsou známy, vyzýváme tímto rodinné příslušníky, či jiné osoby, které mohou podat jakékoli informace o Veronice. Volejte na níže uvedené číslo.

I přes svůj nedávný vztek teď nemohl potlačit slzu, jež se mu drala do oka. "Kdybych toho parchanta dostal do rukou!" Najednou si uvědomil, že by si klidně nechal ukrást všechny svoje peníze, jen zase vidět Veroniku. Vidět její zářivý úsměv, hravé oči a pramínek vlasů, který jí vždycky padal do čela...

O další týden později bycom ho mohli vidět tiše sedět v kostelní lavici v chrámu, kde měla dívka pohřeb. Lidé z toho města říkají, že tolik mladých lidí a žádném pohřbu ještě neviděli.

Bylo tam téměř čtyřista mladých mužů a rakev byla zasypána téměř čtyřista modrými lístky s nápisem: "Promiň."