Alina

Alina, přítel můj „To snad není možný… Chceš, abych tě přejela?“, ptala jsem se nahlas a přitom jsem věděla, že ta němá tvář mi určitě neodpoví. Pes uprostřed silnice dále nerozumně hopsal před mým kolem a zmateně kňučel. Raději jsem zastavila a slezla. „Tak copak tady děláš tak sám…? Ztratil ses nebo tě někdo naschvál opustil?“ promlouvám k tvorovi, který na mě upřeně hledí svýma očima, radostně vrtí ocáskem, patrně proto, že na něj někdo mluví. Neštěká, a tak nemám strach. Zvolna se k němu shýbám. Pohladím ho. Jsem to duše dobrotivá… Kolem krku má černý obojek a na něm kovovou známku. Zblízka ji prohlédnu – z jedné strany šestimístné číslo, z druhé strany pět rytých písmen: ALINA. „Máš tedy hodně nezvyklé jméno, pejsku. Vlastně ty jsi fenečka, že Alino?“ Jakoby mi rozuměla, slabě zaštěkala. Takovým slaboučkým hlasem, až srdce ustrnulo. Tolik v něm bylo smutku ze samoty, ale i radosti se shledání s živým tvorem, který mu neubližuje. „No dobrá, běž si po svých… já už musím jet dál“. Po dvaceti metrech cítím, že to chlupaté půlmetrové klubko mě pronásleduje. Ohlížím se a volám na něj. „Se mnou přece nemůžeš…“ Odezvou je mi jen zakňučení. Zastavím se. Alina přiběhne, olízne mi nohu. A já to vzdávám. „Tak mašíruj za mnou…“ Za minutu otvírám branku k našemu domu. „Nemůžeš si ji nechat! Úplně cizího psa? Máš rozum, holka?“ „Ale mami?!? Vždyť ji nechci napořád. Zjistím, komu se ztratil a vrátím ho. Dám inzerát a až se ohlásí majitel, tak prostě půjde z domu. Mami, maminečko“, žmundrám o souhlas. „A co když se nikdo nepřihlásí? Co potom?“ „Takový malý psík by se snad do našeho domku ještě vešel“, se smíchem se zamíchal do našeho hovoru taťka v ten nejvhodnější čas a spiklenecky na mne mrknul levým okem. Jak já ho, pane bože, miluji! V duchu jásám. Určitě neprohraji tuto malou domácí bitvu… Mamka rezignovala. Mávla rukou a se slovy „Já z vás jednou nebudu“ zmizela v koupelně. Já pro změnu za chvíli zkouším vykouzlit pro Alinu ve svém pokojíčku alespoň skromný pelíšek… Objíždím naše malé městečko a na každou vhodnou plochu přilepuji vlastnoručně vyrobený letáček: ZABĚHLA SE VÁM FENKA PUDLA SLYŠÍCÍ NA JMÉNO ALINA? JE ZATÍM V MÉM OPATROVÁNÍ. PŘIJDTE SI PRO NI! K tomu moje adresa. Večer zcela unavená uléhám s pocitem, že jsem udělala dobrý skutek, třebaže jen pro malého psíka… Ani nevím, zda opravdu chci, aby se někdo o něj přihlásil? Uběhl týden a nestalo se nic. Šťastna, že si pro Alinu nikdo nepřišel, si s ní hraji na zahradě. Běží za každým klacíkem a poslušně mi ho donáší zpět. Je šťastna. Vtom kdosi zvoní. Alina zprudka vyrazí k brance. Zuřivý štěkot se však pozvolna mění v radostné kňučení. „Proboha, co se děje?“ přidám do kroku a hned spatřím Alinu, jak se celá neposedně kroutí blahem a nejraději by přeskočila i plot. Za ním stojí urostlý mladík a cosi říká. Usmál se i na mě: „Ahoj. Ty jsi určitě ta Lucka, co byla tak hodná a rozvěsila po městě oznámení, že…“ Došlo mi to okamžitě. Tak přece! „Já jsem Martin. Ani netušíš, jak jsem rád, že Alina je naživu.“ „Je to na vás obou vidět!“ řekla jsem rozhodně, dost možná, že v hlase však bylo cítit zklamání, že končí čas „her s dobrým přítelem“. „Víš, ona není zvyklá příliš běhat po venku . Jednou se rozběhla za kočkou… stejně nechápu, jak mohla zabloudit. Dlouho jsem ji hledal, ale pokud byla s tebou, neměl jsem šanci. Určitě jí však bylo dobře, viděl jsem její spokojenost, když jste si hrály. Ale stejně mi po ní bylo smutno.“ „Mě bude také, když si ji odvedeš.“ „Snad nebude tak zle… budeme tě navštěvovat, viď, Alino.!“ Zaštěkala jakoby na souhlas. „Jsem tvým dlužníkem, nezlob se, že jsi měla s Alinou starost.“ Loučím se s Alinou smutným pohledem. Tak mi za ten týden silně přirostla k srdci. Ona se v brance ještě otočí, zavrtí ocáskem a pak už poslušně následuje svého pána. Celých čtrnáct dní jsem vždy odpoledne vyhlížela z okna, zda náhodou nejde návštěva. Kdepak, určitě to slíbil jen tak ze zdvořilosti. Večer jsem vždy usínala s nepřekonatelnou vzpomínkou na Alinu . Březen toho roku vůbec nebyl teplý, třebaže podle kalendáře už týden bylo jaro. Byla sobota. Rodiče včera odjeli k příbuzným a mě zanechali doma, aby se postarala o všechnu domácí havěť, v níž chyběla pouze pes. O půl sedmé ráno mě drsně probudil ostrý zvuk zvonku. V samotě svého pokojíku jsem hlasitě zaklela: „Jeden se nemůže ani o víkendu vyspat! Koho to sem tak brzo čerti nesou?!“ a ještě v polospánku, v kratičké noční košilce jsem se došourala ke dveřím. Otevřela jsem a zkameněla jako solný sloup. Na schodech stál Martin, u nohy mu seděla Alina. Překvapený Martin si mě obdivně přeměřil svým okem.a uznale hvízdl. Zabouchla jsem rychle dveře a přes sklo křičím: „Moment počkej. Přijdu hned!“. Pádila jsem do pokojíku, abych na sebe chodila alespoň župan a trochu „ulízla“ střapatou hlavu . S jistou dávkou graciéznosti jsem pakl otevřela dveře a zvala Martina dál… „Takto vítáš pokaždé návštěvu? To vědět, chodil jsem častěji..“ Cítila jsem na tvářích, jak žhnu, a velezdroj slov, která jsem si připravovala pro tento případ, naprosto vyschnul. Z rozpaků mě naštěstí vysvobodila Alina, která mi začala očichávat nohy. Já se tak mohla soustředit na ni: „No ukaž se, holka, víš, žes mi chyběla?“ „No právě“, řekl Martin. „Dlouho jsem přemýšlel, jak se ti odvděčit za Alinu. Už to vím… Toto je pro tebe“ podával mi maličký uzlíček, ne větší než kulatý bochník chleba. „Jééé! Co to je?“ „Její štěně. Měla před dvěma měsíci tři. Proto jsem se o ni tolik bál, když se ztratila. Ty jsi ji zachránila, nálezce musí dostat odměnu “, prohlásil poněkud pateticky. „Patří tobě….pokud slíbíš, že se o něj postaráš.“ pr „Ráda. A děkuji.“ Zase ty rozpaky. Copak já vím, jak se rozloučit s klukem, který mi udělal radost, kterého však neznám natolik, abych jej pozvala dále na kafe. A je to vůbec vhodné, takhle brzy po ránu …? Pokud bych mohl ještě něco nabídnout… uvítal bych společné procházky s našimi psíky. To malé bude s matkou…“ Souhlasila jsem i tentokráte. Po měsíční známosti jsem teprve pochopila tu odmlku v Martinově řeči. „To malé bude s matkou… a já s tebou.“ Určitě to ta myslel! Ale vůbec mi to nevadilo. Měla jsem najednou o dva skvělé kamarády víc. Kolikrát na louce v trávě jsem nevěděla, kterého dříve si více všímat. Ještě později (a jaksi mimoděk) prozradil Martin šokující věc. Zeptal se, zda věřím věštbám. Když jsem se srdečně zasmála s odůvodněním, že jsem „realistka až na půdu“, jen zakroutil hlavou a tiše dodal: „No vidíš! A mně vyšlo v kartách, že se skrze svého psa seznámím s životní partnerkou…“ Jeden by opravdu nevěřil, jakými klikatými cestami chodí přátelství, láska a všechny léky na ten bolavý náš svět… Vlastně jen stačí, aby spolu lidé dokázali komunikovat. Lék je v komunikaci. A člověk má tu moc! (300798)

---