Onoho bizarně samolibého večera

Varování ministra pro kulturu a hodnocení literatury: Tato povídka je natolik zdravotně závadná, že při samotném jejím čtení se budete plnit až přetečete. Sednout.

Onoho bizarně samolibého večera, právě když jsem do svých úst nechával vplout doutník s nestydatě zkousnutou špičkou, stálo na autobusové zastávce dalších pět lidí. Byly to děti útlého věku a nadrženého vzhledu, který ruku v ruce s litry vonných látek a tužicích prostředků nenechával mou mysl klidnou. Ano, já vím kam se chystají, nač jsou tak natěšené, ty třináctileté dívky, v zápalu ženskosti, do které ještě nedorostly, postávajíc ne nepodobně sociálním pracovnicím zvaným lehké děvy někdy i kurvy.

Starý pedofil, dědek s úchylkou k sexu adorující a alkoholu holdující, pravidelně moderoval diskotéky zvané dle jeho příjmení Kostitřas, diskotéky jež pamatuje moje matka s hudbou zvané staré fláky aneb oldies but goldies.

Stará budova, Armáďák či Slavie, se dneska večír zase nafoukne dětským odérem zpocených těl, pižma a lihových zvratek. Jediná diskotéka, dětské duši přítulná a jejímu tělu přístupná, jediná končící v časech, kdy vlkodlaci teprve ježí chlupy a Aly macBealová zoufá nad ztraceným životem. Beze strachu vypraví starostlivá matka svou dceru na cestu s radou nenech se ojet a otec syna povzbuzujíce nahoď, ulov a vobtáhni.

Inu, ani já nejsem jiný, tedy, co se týče vzhledu, intelektu a duševní vyzrálosti jistě ano, ale můj neprosto nevinný úmysl, přibližoval se úmyslům zcela zvráceným nezletilých dětí, zpíti se do němoty a vypotiti litry soli a nečistoty z sebe.

I vstoupil jsem do prostředku městské hromadné dopravy města České Budějovice a čekal, co se bude dít. Prvním postřehem jsem jemně znejistěl, neboť pohyb okolní krajiny, respektive sídlišť, mi nahnal strachu ne méně než zjištění, že čí jiné by to dílo mohlo býti, než-li samo Satanovo. Ooo, jak já se bál. Nedával jsem však najevo strachu svého, chce nechce splývání s davem zaměstnalo mne na celou cestu více než dosti.

Krajinně rozestavěná panelová sídliště tečkovala rozsvícenými okny výhled do stran. Nevšiml jsem si hned příchodu nemilé osoby, až když mi drze narafičil odznak dopravního podniku pod oko. S klidem v obličeji pozvednul jsem zraku a silou okružních svalů ústních všklebil jsem se do výhledu muži, jehož nevychovaností sálající pleť perletila se zrny prachu tak blízko, že jsem mohl spolehlivě detekovat jeho tělesnou teplotu. Pootevřel ústa a vypustil tu nehorázně vulgarismy prošitou větu, kterou nemohu než vzdáleně interpretovat, protože mi zněla natolik provokativním dojmem, že jsem měl sto chuti otevřít malé okénko a vecpat v něj jeho obličej i s bradkou: ?Pán odpustí mou nevycválanost, ale byl by ochoten prokázati se platným jízdním dokladem?? Co jsem mohl dělat, ač s nechutí, dovolil jsem tomu tvoru nahlédnout do mého průkazu s fotografií.

V mezidobí jsem samozřejmě bedlivě sledoval chování nedaleko stojících výrostků. Snaže se co nejvíce přiblížit dnešnímu trendu, opřel jsem se zády k oknu, nohy v kříž, ležérně pohozenou hlavu a z pootevřených úst čouhající jazyk na důkaz nelibosti k okolí a zhnusenosti vším co není já. Myslím, že jsem pokus provedl zdařile, neboť následovalo uznání nejvyšší, hodnotící pohled, trhnutí hlavou a upoutávka na mou osobu. I všichni se sborem otočili, trhli hlavou a dali se do smíchu. S málem jsem si překous jazyk, když jsem vrhal libý úsměv v hlouček čtyřčlenný.

Ovšem já nehnal se jak hárající fena psincem, nýbrž volným krokem, rukou v kapse, houpajíc boky pronásledoval jsem nadržené xichtíky, ještě čpějící přípravkem na potlačení pupínků Akné. Očima připnutýma k jejich patám málem bych přehlédl oblíbený hostinec. Ano, příprava musí bejt, vínem chci se dneska zlít. Již vím kam míří dětský průvod, dojdu i sám.

Stáčím kroky o devadesát vlevo a vcházím do putiky zamlžené cigaretovým dýmem. V šeru tápám až narážím břichem na barovou stoličku a posléze i prsy na pult. ?Dám si víno,? vkládám do hlasu chrapot a hraji unavené hlasivky. Po minutě, po desáté minutě již s uspokojením srkám rudou tekutinu. S jasným úmyslem ztupit smysly na polovinu dopíjím a objednávám, dopíjím a objednávám. Platím, odcházím a potácím, se dále do středu, joj, kamžto, ha, támhle tudy. Jsem sám, aktivuji rezervní smysly a přepínám na záložní zdroj, huuuu, ano, nahlas pracuje mi mozek. Takto připraven nemusím se obávat pražádného šoku a tak se propracovávám krok sun krok do Slavie, či kam vlastně jdu.

?Dobrý den,? zdravím vrchního vyhazovače, který mi za mých padesát kaček bláto tlaček a to kuře vrávoře běhá po dvoře má panenka pláče kam koníčky pojedeme . . . ale to už močím svůj první litr a míjejíce prosím vodky čtyři lžíce . . . a polívkové . . . vodovodní kohoutky bez valného zájmu, rozprostovlasaťuji se z dveří do ven.

Kde se vzal tu se vzal, stál jsem a míhal se co světlo vířené stovky mušek za večerů vyprahlých na parketu hudbou vkládaným. Tančil jsem coby víla lehká, vznášel se na hlavami ostatních, vytáčel piruetky a se zakaleným zrakem splýval s životem jako nikdy předtím. Tulil jsem se k myšlenkám, k pocitům, radosti a štěstí.

Hned na startovní čáře jsem mu podkopnul nohy, on upadl a dál se jen valil, a já cupital po větru a ohlédl se až se silným dechem v zádech, začal mi unikat, až jsem ho, nepřipraven na tuto chvíli, ztratil z dohledu. Chvíli jsem pátral, ale později jsem již nevěděl ani po čem, neměl jsem o něm ani ponětí, sprostě mi zdrhnul a objevil se zas až nad polednem, kdy mis úsměvem od jedničky ke dvojce sdělil, že již po obědě jest.

---