Osamění

Má duše je smutná až k smrti,

ku které blízkost poutá mne,

stejně jako strom připoután je k půdě,

stejně jako slunce poutáno je k nebi.

Ať mne mine tento kalich,

jež hořkostí nadmíru přetéká,

jež musím vypít do samého dna,

na které nikdy nedohlédnu.

Ach, duch je odhodlán,

ale tělo slabé, aby mělo sílu bíti se,

bojovat se svou bolestí,

když svět už jednou přemohlo.

Hle, přiblížila se hodina,

hodina vrahů, hodina zrádců;

teď rozhodnuto je už dopředu

jak dopadne toto střetnutí.

(Abba, Otče, tvá vůle se staň.)