Některý věci si prostě nevyberete

Některý věci si prostě nevyberete. Spadnou z nebe a bez optání a bez studu vám vklouznou do ruky a vy si je pak nesete, někdy jen na chvíli, na pár minut, ale někdy se nepustí, a přitom koušou a svědí, ale nemůžete je upustit, nemůžete je někde jen tak zapomenout, prostě si je musíte vzít a celý život se s nimi smiřovat. A kolikrát když se s nimi smíříte, pokud máte vůbec to štěstí, bývá už stejně pozdě.

Ani ona si to nevybrala. Stála tam jak na pranýři, soustředěně hleděla na ten najednou děsně zajímavej strom za oknem a cítila, jak každé slovo vypouštěné z jeho úst se jí zařezává do duše. A učitel mluvil a mluvil, všichni ji pozorovali a ona měla dojem, jako kdyby z každé hlavy jejích spolužáků a spolužaček vycházela komiksová bublina s jedním velkým otazníkem plným hnusu a překvapení. Chtěla křičet  a řvát a běsnit a hulákat, chtěla skákat a volat tak, aby to všichni slyšeli, že to není pravda, chtěla do každého toho opovržlivého obličeje plivnout, rozmetat ty idioty po celém světě a pak umřít, ne, umřít ne, chtěla zmizet, zmizet z každé duše, z každého srdce. Začala plakat, tedy spíše jí jen stékali slzy po tvářích, a ona je vztekle utírala, nesmí bulet, nesmí, všichni to vidí, myslí si, že za chvíli řekne... neví co, něco po ní chtějí, ale ona to neudělá, neudělá to, i kdyby ji mučili. A tak všichni koukaj a koukaj, a on zase mluví a mluví. A ona brečí. A pak konečně přestane klábosit a dívá se na ni, asi se na něco ptal, všichni se k ní otočili a provrtávají ji očima, má pocit, jako kdyby v ní každý jejich pohled vypaloval dírku, jednu podruhé, všechno se sní točí a ona zoufale vykřikne: „Polibte si všichni prdel!“.

Nechce je spatřit. Všechny ty učitelky, které jí chtějí podat pomocnou ruku. Ty jejich nabubřelé obličeje s výrazem plným pochopení. Protože kde bylo to jejich pochopení, když nechtěla chodit do školy kvůli pošklebkům, které k ní byly vysílány den co den? Kde byla jejich pomocná ruka, když se jí celá třída smála, že je tlustá? Kde?! Skutek utek. Polibte si všichni prdel. Stejně je tlustá. Ale teď už to má nějaký vyšší smysl. Prostest. Vzpoura. Proti všem. Proti lidem. Proti světu.

Leží se zavřenýma očima na lenošce v ředitelně a chce ještě chvíli nebýt. Když člověk omdlí, může se na pár vteřin a snad i minut vypařit. Všichni stojí okolo, nevědí, co dělat, a ona jen opatrně dýchá a není.

Někde tu sedí i táta. Slyší jeho hluboký hlas naproti v rohu. A taky slyší pištivou fistuli jejich učitelky chemie, která ve škole hraje roli výchovného poradce a která se směje nějakému jeho podařenému vtipu. Asi ten s tou nádhernou ženskou, kterou včera viděl, a která je jí děsně podobná. Ten skoro dycky zabere. Ale ona je vdaná. A až to táta zjistí, vymaže si ji z mobilu a zapomene na ni. Táta má totiž skvělej dar. Zapomínat. Svým způsobem zapomněl i na to, že on sám stále ještě žije.

Ale proč tu vůbec je...? Asi mu zavolali. Od minulého pondělka se sice doma neukázal, ale teď se tváří jako starostlivý otec. Jenže ona mu to stejně nespolkne. Je to stejný ožrala jako předešlého týdne, jako loni, jako celý její život. Lidé se nemění. Ani ona se nezměnila. Naopak. Je čím dál tím víc stejná. Zaslechla šoupání židlí, a pak ji někdo vzal do náruče. Povolí všechny svaly a hlava se jí zvrátí. Instinktivně scvakla čelisti a hned nato uslyšela hlas zástupkyně, která sykla: „Dyť jí nic není, už se probrala, zavřela pusu.“. Ruka jejího nosiče ji pohladí po vlasech a podepře hlavu. Cítí nějakou kolínskou, ale není to ta tátova. Ten používá docela jinou. Adama. A tahle je podle všeho mnohem dražší a luxusnější. Asi ředitel. Usměje se a cítí, jak to v něm cuklo. Rychle stáhne rty přes zuby. Její zuby. Přeci jen... žaludeční šťávy udělají své. Dařilo se jí skrývat svůj chrup asi už tři měsíce, tak dlouho to už trvá. A teprve teď si toho všimli. Jenže stejně to je už jedno. Umře. Chce umřít. Polibte si všichni prdel. Vyšli ven, před školou jezdí auta a oni teď chřoupou po štěrku k silnici. Mluví spoustu hlasů, ale ona je nechce poslouchat, nechce vědět, co o ní říkají, jak si myslí, že na tom je, všechno nechce. Jenom umřít. To by chtěla. Moc.

Kontrolují ji. Hlídají. Ve dne v noci. Na záchod s doprovodem, na kontrolu s doprovodem, na zahradu s doprovodem. Ale stejně je to lepší než doma. Všechno je lepší. Protože si jí všimli. Už první den si zapamatovali její jméno a všichni ji tak oslovovali. To se stávalo jen málo. I učitelé vždycky začali říkat: „Buř...“ než vyprskli „...Baumanová!“. Buřte. A tady jí normálně říkají Adélo. Tak trochu zapomněla, že se vůbec jmenuje Adéla. Že se vůbec nějak jmenuje. Že není prostě Buřt. Ale i tady po jídle vždycky zvrací. Jenže jenom proto, aby tu mohla zůstat. Protože jednou ji pošlou domů. Jednou jistě. Ale teď ještě ne. A tak po obědě zvrací, nijak opatrně jako ostatní holky, ale tak, aby o tom sestřičky věděli. Aby si jí tu nechali. Protože některý věci si prostě nevyberete...