Armagedon je blond

Ještě nedávno jsem dělal manažera u jedné nejmenované pojišťovny. Pod nejmenovaným šéfem se mnou dělaly ještě dvě nejmenované pracovnice. Já a šéf jsme byli dobří kamarádi, společně s ostatními vynikající tým. Často trávil náš „tým“ společně obědy a jiné příležitosti. Dalo by se mluvit o dokonalé spolupráci. Vše klapalo několik let až jednou….

Naše dokonalé vedení (rozumějte, šéfy mého šéfa), nejvyšší bossy, osvítil Duch Svatý a usoudili, že náš šéf potřebuje sekretářku (navzdory tomu, že se bez ní již dobrých pět let obešel). Podrobnosti konkurzu mi nejsou známy, jisté je však to, že „sítem“ prošla „pravá“ sekretářka. Kdo si představil vysokou blondýnu s růžovým kompletkem, dokonalou postavou a hlavou která si nezadá s dutostí Afrických tam-tamů, uhodil hřebík na hlavičku! Ba, bylo to ještě horší než jsme čekali! Nová slečna snad spadla z jiné planety. Obyčejnou tužku si prohlížela jakoby to měla být snad pakobylka o tvrdosti HB. Naštěstí náš šéf je vzácný člověk a mnohem víc než o sex-appeal jeho podřízených mu jde o jejich kreativitu, inteligenci a jiné vlastnosti, které slečna sekretářka evidentně nedostala, protože při rozdělování stála frontu na poprsí. I vznesl tedy náš small-boss požadavek k big-bossům o přeřazení této slečny do statutu „nezaměstnaná“.

Jak jsem zjistil, náš nový přírůstek měl nejen střední, ale i dokonce vysokou školu! Moje naděje pohasly při zjištění že jde o soukromou. Zde si dovolím malé podivení nad těmito školami, kde se evidentně již nevyučují ani základy Wordu a Excelu, protože „blonďatý zázrak“ hleděl na výše zmíněné programy jako Rákosníček na měsíc a nevykazoval žádný stupeň jejich znalosti. Též s ostatním ženským osazenstvem nebyly její vztahy harmonické. Denní drobné hádky byly stále častější – ať už to bylo díky naprosté neschopnosti mladé sekretářky vyplnit jakýkoliv dokument, či díky jejímu úžasnému nadání prosurfovat celý den na internetu.

Konečně! Konečně přišla odpověď na žádost našeho small-bosse. Bohužel jak je vidno, big-bossové si víc cení nadprůměrného poprsí než nadprůměrného IQ. A tak se náš „tatíček“ ocitl „na dlažbě“. Zanedlouho jej vystřídal jeho nástupce, který představoval vrchol spokojenosti pohlavárů. Byl stejně neschopný jako blonďatá slečna. Jistě chápete že v takovémto kolektivu odchází všechna tvůrčí práce do věčných lovišť.

A závěr? Nový šéf může začít s čistým štítem – zůstal na novém místě pouze s novou sekretářkou. Plyne z toho nějaké ponaučení? Ale kdeže! Vše je jak má být. Blbci přicházejí (a neodcházejí) a svým příchodem pohřbívají ostatní, nadané lidi.