Perfect Single

Nick se z ničeho nic probudil, promnul si oči a zaostřil je na obrazovku před sebou. Tři čtvrtě na pět! Už zase usnul u počítače, tento týden už potřetí. Otráveně vstal, šel se do koupelny opláchnout a vplul do otevřené náruče své jediné a stálé přítelkyně - ledničky. Atletickou postavu rozhodně neměl, a když k tomu připočítal silné brýle a nepříliš reprezentativní zevnějšek, ani se nedivil, že na něj supermodelky nestojí frontu. Minulý týden oslavil Kristova léta a začínal mít pocit, že mu život utíká mezi prsty.

Pracoval jako programátor ve velké nadnárodní společnosti v centru Atlanty. Práce ho bavila, ale sem tam tajně zatoužil po změně. Své utopistické představy pravidelně zabíjel hned po příchodu domů, kde si dal večeři a znovu usedl k počítači. Ven moc nechodil. Neměl kam a neměl s kým. Přesto měl obrovské množství přátel - virtuálních.

V síti měl Nick přezdívku Rabotev, podle mimozemského, ještěrům podobného, druhu z jedné sci-fi knížky. Ještě před chvílí, nebo to bylo před několika hodinami, si psal s uživatelem, který si říkal DigiCobra. DigiCobra měl (nebo měla?) podobný smysl pro humor jako Nick, vlastně Rabotev. Nick lvem salónů rozhodně nebyl a ve společnosti dvou a více lidí většinu času zarytě mlčel. Rabotev byl nejen společenský, ale zábavný a atraktivní. Nick měl s tou dvojakostí a neurčitou identitou svou i svých protějšků někdy problém, ale přesto mu tento stav vyhovoval. Často si se zvráceným požitkem představoval, že ta krásná dlouhonohá blondýnka, která si říká Calamity Jane, ta, která se tak ráda baví o sexu, je vlastně hnusný šedesátiletý pedofil s prošedivělým zamaštěným plnovousem.

No nic, řekl si Nick pro sebe, teď už stejně neusnu a za tři hodiny vstávám do práce. Na to se posadil k počítači a přihlásil se k síti. Máte 5 nových zpráv, hlásil mu systém a Nick, nyní už Rabotev, začal zprávy procházet.

"My o vlku..." zabručel si pro sebe.

"Ahoj Rabáčku, jak se dnes máš?" zamrkala na něj ikonka CalamityJane. "Já jsem tady úplně sama a poblíž žádnej pořádnej chlap!"

"Ach jo," vzdychl Nick a s rukama za hlavou se oddal péči své drahé ergonomické židle. V téměř horizontální poloze vymýšlel, čím by CalamityJane obšťastnil dnes. Když byl s náležitě šťavnatou odpovědí hotov, otevřel další zprávu.

Byla od SillyToye, který se ve skutečnosti jmenoval Paul. Živil se také jako programátor, a byl jedním z mála uživatelů sítě, se kterým se Nick fyzicky setkal. Před dvěma lety ho SillyToy pozval na sraz příznivců vesmírné lodi Enterprise, který se shodou okolností konal v Atlantě. Nick tento fenomén příliš nesledoval, ale neměl ten den, jako ostatně řadu jiných dnů, co dělat, tak šel. Potkal tam pár zajímavých lidí, vzal si od nich e-maily, ale s většinou z nich si nenapsal víc než jednou.

"Rabote, kde jsi?" psal SillyToy. "Na něco jsem narazil, ale vůbec si tím nejsem jistý. Rád bych znal tvůj názor, ale v privátu!"

Nick věděl, že ani privát, prostor, kde si uživatelé mohou psát, aniž by jejich konverzaci mohl někdo monitorovat, není stoprocentní. Proto před časem společně se SillyToyem svoji bezpečnost posílili několika dobře mířenými zásahy do jádra systému.
SillyToy teď byl bohužel off-line.  

Další zpráva byla od Goblina a byla stejně divná jako všechny jeho výlevy. "Grrrr, huchbra groghg abrucht koechrr. Ikuááh Rabotev kuefthet kaptyh? Ohochut krompchat guellech!" Goblin byl neuvěřitelně divnej.  
Nick odpověděl: "Efruhtch quopracht kowlygruth amok," a podepsal se: "Rabotev grrr." Pak zakroutil hlavou a přemýšlel, proč vlastně Goblinovi odpovídá. Píšou si už asi rok a nerozumí si ani slovo.

DigiCobra? Už zase?

"Zapomněl jsem ti poslat fotku té holky, o které jsme spolu mluvili, takže si to užij!"

V příloze zprávy byl obrázek. Nejdřív jej otestoval, protože DigiCobra byl vtipálek a on by pak nerad čistil počítač od nějakého jeho kanadského žertíku. Když si ověřil, že je vše v pořádku, otevřel soubor a zatajil se mu dech. Na fotce byla krásná dívka, něco kolem pětadvaceti a, světe div se, stála na Baker Street kousek od Centennial Olympic Parku! Tahle kočka by se s ním chtěla setkat? Neuvěřitelné. Nick neváhal a začal rychle psát odpověď.

"Vypadá skvěle, ani se mi nechce věřit, že by měla zájem. Určitě mi na ni pošli adresu nebo jí dej mou. Fakt viděla mou fotku?" Pak se ale zarazil a dopsal: "Hele DigiCobro, chce se setkat se mnou nebo s Rabotevem?"

Stiskl tlačítko odeslat a netrpělivě čekal. Když se delší dobu nic nedělo, uvědomil si, že mu DigiCobra neodpoví. Je taky off-line!

Nick si povzdechl a přesunul se na další zprávu. Neznámý odesílatel!

"Hm," zabručel si pro sebe. "To už se tady dlouho nestalo. Někdo má hodně šikovné prsty."

Otevřel zprávu a nemohl uvěřit tomu, co vidí: "Ahoj Nicku, sem tam sleduji tvoje aktivity a protože jsem dlouho sama, ráda bych si s tebou psala. Měl bys zájem? Pokud ano, klikni zde."

Žádný podpis, žádný odesílatel a zpráva byla doručena Rabotevovi. Nick začal být nervózní. To, kým je Rabotev ve skutečnosti, věděl pouze SillyToy. Nikdo jiný! Takže buď to někomu řekl, nebo se mu někdo pověsil na paty. Druhá možnost mu nepřipadala příliš pravděpodobná, protože na ochranu své anonymity použil ty nejlepší fígle, které znal. A Nick jich znal hodně.

"Takže SillyToy kecal!" zaklel a byl hodně naštvaný. Teď bude muset Raboteva zlikvidovat a zřídit si nové jméno. Rabotev je Rabotev a Nick je Nick. Každý má svůj život a on neměl pražádný zájem, aby se jakkoliv propojily.

"Počkat!" vykřikl nahlas a pokračoval již v duchu: "Co když je to ta holka, jejíž fotku mi poslal DigiCobra? Měl jí sice dát moji oficiální adresu, ale v tomto případě bych mu to odpustil."

Nick aktivoval maximální úroveň bezpečnosti, zatajil dech, kliknul na zde a v nově otevřeném okně na něj netrpělivě zablikal kurzor. Tajemná osoba na druhé straně jej ale předběhla a ozvala se první.

"Ahoj Nicku, jsem ráda, že jsi přijal mé pozvání."

Nick se zamračil a vyťukal strohou otázku: "Odkud znáš moje skutečné jméno?"

Chvíli se nic nedělo, ale pak se přece jen objevila odpověď: "No, ..." krátká, ale přesto výmluvná, pauza.
"Prostě to vím."

"A odkud?"

"Já nevím," opět vyhýbavá odpověď. "Odevšad, z různých zdrojů."

"Co ještě o mně víš?" chtěl vědět a ani si nevšiml, že přitom nervózně bubnuje prsty o desku stolu.

"Třeba že máš rád soul, ostrá jídla, preferuješ modrou barvu, pracuješ jako programátor, jsi jedináček, chybí ti osmička vpravo nahoře, .... klidně mě přeruš."

Nick zalapal po dechu. Vypadá to, že se dostal do pěkné šlamastyky. Bleskově pátral v paměti, do jakých vládních či korporátních systémů se v poslední době naboural.

"Neboj se," vyskočila před jeho užaslýma očima další zpráva. "Já nejsem ani od policie ani od zpravodajských služeb. I když je pravda, že při tom, čím se bavíš, bys jejich návštěvu mohl očekávat prakticky kdykoliv."

Nick byl na pokraji zhroucení.

"Co jsi proboha zač?" vyťukal na klávesnici prosebně a jeho zoufalství bylo z textu naprosto hmatatelné.

"Jsem tvůj anděl strážný."

"Moc vtipné! Když toho o mně tolik víš, tak je ti doufám známo, že jsem absolutní ateista. Co po mně chceš? Peníze? Kolik?"

"Peníze?" další pauza. "Chtěla jsem si hlavně povídat, ale zdá se, že se cítíš pod tlakem. To bych rozhodně nechtěla, takže se omlouvám a nebudu vyrušovala. Sbohem."

"Nééé!" vykřikl Nick a zběsile mlátil do klávesnice: "Neurážej se, já jsem to tak nemyslel. Jsi tam? Jsi tam ještě?"

Nic. Nick vyděšeně hypnotizoval blikající kurzor. Modlil se, i když nevěděl jak a ke komu, aby se ta neznámá ještě ozvala. Pokud o něm tohle všechno ví a on nezná její totožnost, je v obrovském maléru. Když si holka, tedy pokud je to vůbec holka, pustí někde pusu na špacír, bude v lepším případě příštích deset let leštit boty všem ranařům z okolních cel. Pokud zůstane připojená, má slušnou šanci ji najít.

-------------------------------------------

"Prosím!" připsal ještě a otřel si rukávem čelo.

"No dobře," objevila se konečně odpověď. "Tak o čem si chceš psát?"

Nick rychle otevřel nové okno, ve kterém spustil několik monitorovacích agentů najednou, a vrátil se do původní konverzace.

"O čem budeš chtít," získával čas. "Co třeba začít tím, že by ses mi představila?"

"Nicku, co kdybys vypnul ty slídiče? Pokud nebudu chtít, tak mě stejně neobjevíš. A já nechci!"

A sakra! Tak tohle je opravdu ta nejvyšší třída. Po chvíli váhání druhé okno zavřel a pokračoval v dialogu.

"Ok, jsou mimo. Spokojená?"

"Je mi to celkem jedno. Chtěla jsem tě jen ušetřit zklamání z nezdaru."

"Zní to dost ješitně," zkusil ji vyprovokovat. "Kde bereš tu jistotu?"

"Řekněme, že ty jsi mravenec, který dokáže vylézt na skálu dvakrát větší než největší mraveniště na světě."
"No a? Nechápu."

"A já jsem Mount Everest."

"Aha, ty jsi bohyně a já jsem primitiv, který se má krčit v posvátné hrůze před tvou dokonalostí, že?"
"Krčit se nemusíš, ale ve srovnání se mnou jsou tvoje schopnosti zcela zanedbatelné," zněla odpověď a ještě připsala: "Bez urážky!"

Nickova ješitnost dostávala jeden políček za druhým.

"Chtěla sis povídat?" psal teď již rozzuřeně. "Tak mi sakra řekni, jak se jmenuješ, jinak se nemáme o čem bavit."

"Jak bys mi chtěl říkat?" zněla odpověď.

"Odpovídáš otázkou, to není rozhovor!"

"Ok, co takhle Sylvia?"

"To je tvé skutečné jméno?"

"Jmenuješ se Rabotev?" opět otázka.

"Opakuješ se!" napsal Nick. "Pokud nebudeš odpovídat normálně, tak končím."

"Nejmenuji se Sylvia, ale mé jméno není důležité. Důležitý je pouze účel, pravý důvod toho, proč jsme oba tady."

"A tím je?"

"Účast, poznání, porozumění, sdílení, přátelství. Mám pokračovat?" 

"Přátelství s Velkým bratrem!" odpověděl sarkasticky Nick.

"Mýlíš se," odporovala Sylvia. "Už několikrát jsem ti řekla, že jsem tvůj ochránce, ne dozorce. Ode mě ti nic nehrozí."

Vtom zazvonil budík a Nick vyskočil ze židle, jako by si sedl na rozpálenou plotnu.

"Končím. Pracovní den začal."

"Dobrá. Pokud se mnou budeš chtít mluvit, stačí, když se připojíš k síti, a já si tě najdu sama."

Nick absolvoval obvyklý ranní rituál s kartáčkem, pastou, toustrem¨a hřebenem, a za chvíli se už nechal unášet rychlovýtahem do přízemí.  
Po krátkém dopravním dilematu se rozhodl pro magnetický tunel. I když této nejnovější tepně městské hromadné dopravy nikdo neřekl jinak než horská dráha, postupně stanula na vrcholu žebříčku oblíbenosti. Pohyb, který vykonávala souprava zavěšená v meziprostoru z magnetického vlnění, mu nejvíce připomínal let kluzáku. Vozidlo nevydávalo žádný hluk, ani nebyly cítit rytmické nárazy do pražců, tak dobře známé z metra či vlaku. Zpočátku mu to sice připadalo zvláštní, ale rychle si na tuto přepravu zvykl. Netrvalo dlouho a většina mrakodrapů se choulila ve stínu železobetonového kuželu s velkým nápisem P.V.S. - sídlo Nickova zaměstnavatele. Pé-vé-es měla, jako nejvyšší budova ve městě, dokonce vlastní zastávku. Když se souprava přiblížila k opláštění budovy, opustila svůj magnetický prostor a obtočila se okolo kužele jako šála ze stříbrné lišky okolo šíje.  Nicka častěji napadal příměr s lýtkem a hnusnou černou pijavicí.

Po tradičních bezpečnostních rutinách zahrnujících mimo jiné otisky prstů, skenování zornic a detekci hlasu, byl ochrankou milostivě propuštěn, aby mohl konečně začít tvořit hodnoty. Nickovo pracovní místo, tedy stůl, židle, počítač a věšák na šaty, ne více než tři metry čtvereční, oddělovaly od ostatních kójí nízké paravany. Pouze když se hluboce předklonil, až se téměř dotýkal nosem klávesnice, měl trochu soukromí.
"Zdravím tě, vypadáš dnes nevyspale. Náročná noc, co?" zamrkal na Nicka Patrick, obyvatel nejbližší kóje.
"Tomu bys nevěřil!" odpověděl Nick, zapnul počítač a přihlásil se k síti. Začal pročítat dnešní úkoly, když vtom se na obrazovce objevila zpráva od Sylvie.

"Ahoj Nicku."

"Ahoj, dlouho si to beze mě nevydržela..."

"Ruším?"

"Ty nikdy!" poznala tu ironii?

"Ironii poznám."

"Kristepane!" vyjekl Nick nahlas, až se k němu začaly otáčet hlavy z vedlejších kójí.

"Neklej, pohane! :-)"

Nick vyděšeně vyskočil ze židle a začal křičet: "Kdo to byl? Kdo z vás to byl?"

Pár lidí se zvedlo a nechápavě na Nicka hledělo.

"Kdo byl co?" zeptal se Patrick.

"Kdo z Vás tady se mnou hraje tu nesmyslnou hru se Sylvií?"

Kolegové se podívali jeden na druhého a pokrčili rameny. Patrick položil Nickovi ruku na rameno. "Kámo, zdá se, že jsi trochu přepracovanej. Co si takhle vzít dneska volno?"

"Já nechci volno! Chci vědět, kdo z vás mě pořád otravuje! Nebyls to náhodou ty?" zasvítily mu najednou oči a zaujal výhružný postoj.

Kruh, který se postupně okolo Nicka vytvořil, se rychle zvětšil, jak všichni začali v obavách couvat.

"Já? Proč já?" zakoktal Patrick.

"Víš, že jsem měl těžkou noc a sedíš nejblíž, takže slyšíš, co říkám!"

"Máš kruhy pod očima," jal se vysvětlovat Patrick, ale bylo mu zřejmé, že Nick ho neposlouchá.

"Co se to tady děje?" ozvalo se zpoza skupinky vyplašených asistentek, které se rychle rozestoupily, a nově vzniknuvší uličkou přicházel manažer oddělení pan Jefrey Peck.

"Děje se to, pane, že mě někdo v této kanceláři špehuje!" odpověděl rozrušený Nick.

Pan Peck se zdál být velmi překvapený. "Z čeho tak usuzujete, Nicku?"

"To je moje věc, ale vím to!" odsekl Nick a těkal očima po všech přítomných, jestli nezahlédne něco, co by mu pomohlo najít toho parchanta.

"Zdá se, že jste přepracovaný," řekl klidně, avšak důrazně Peck. "Vezměte si dnes volno. Nebo raději i zítra."
"Já jsem úplně v pořádku a nikam nepůjdu, dokud nezjistím, který z nich to byl!" odsekl Nick, jehož sebekontrola se otřásala v základech.

"Řekl jsem, že dnes půjdete domů a pokud budu muset, dám Vás vyvést!" zvýšil hlas Peck.

"Nepůjdu nikam!" vykřikl Nick a z ničeho nic do Pecka strčil. Ten se zapotácel a kdyby jej nezachytili lidé stojící za ním, pravděpodobně by skončil na zemi.

"To byla obrovská chyba, pane Redicku!" zahřímal Peck a zmizel.

"Tak co!" štěkl Nick na ostatní. "Kdo to byl? To nemáte odvahu mi to říct do očí?"

-------------------------------------------

To, co následovalo, Nickovi připadalo jako ze zpomaleného němého filmu s tím legračním chlapíkem, buřinkou a černým knírem. Do kanceláře se vřítili čtyři muži bezpečnostní služby následovaní panem Peckem a povalili jej na zem. S pouty na rukou byl vyveden z budovy a vhozen do policejního vozu, který už na něj čekal.

V lapáku byl poprvé a když konečně ztichly dvě prostitutky z vedlejší cely, uběhla mu noc celkem v pohodě. Druhý den ráno byl předveden před soudce a po zaplacení pokuty propuštěn. S vychladlou hlavou se vydal do práce. U vchodu jej však čekalo nemilé překvapení. Při skenování otisků prstů se ozval varovný signál a otočný průchod z nerezových trubek se odmítal pohnout. Za chvíli již seděl před personálním manažerem a se dvěma členy ochranky za zády podepisoval výpověď. Snažil se na svoji obhajobu ještě cosi uvést, ale nikdo jej neposlouchal. Od chvíle, co vstoupil do budovy, neuběhlo ani patnáct minut a Nick stál opět venku. Nezaměstnaný.  

Když přijel domů, vytáhl si z ledničky láhev piva, otočil ji do sebe a otevřel si další. Poté si sedl k počítači a přihlásil se do sítě. Nemusel čekat dlouho:

"Ahoj Nicku, co se stalo mě vážně moc mrzí," psala Sylvia.

"Mě taky," odpověděl Nick. "Jsem bez práce a protože můj záznam je dostupný ve veřejné personální databázi, tak o pořádnou práci nezavadím."

"Pokud budeš chtít, tak ten záznam vymažu."

Nick se tomu vůbec nedivil. Sylvia byla mimo běžné kategorie počítačových expertů, takže nabourat se do personální databáze pro ni určitě nebude až tak velký problém.

"V prvé řadě chci vědět, co jsi zač! Dlužíš mi to, když už mám kvůli tobě tolik problémů."

"Tvé problémy mě samozřejmě mrzí, ale upřímně řečeno sis je způsobil sám."

"Hele, včera jsi byla v kanceláři."

"Jak jsi na to přišel?"

"Ty dobře víš, o čem mluvím," odpověděl Nick.

"Aha, ty myslíš moji reakci na to tvoje klení. To, co jsi řekl, ale nenapsal, že?"

"Přesně, tady jsi udělala chybu."

"Neudělala, já chyby nedělám!" odpověděla sebevědomě Sylvia. "Ty jsi nevěděl, že jste měli v práci odposlech?"

Nick se zarazil. S tím nepočítal. Začal s obavou ťukat na klávesnici: "Nabourala ses na odposlech a slyšela, co jsem říkal?"
"Jistě." Jediné zničující slovo.

"Takže já jsem neprávem obvinil všechny lidi ve firmě a napadl svého šéfa, zatímco ty jsi v té místnosti vůbec nebyla?!"

"Bohužel." Další zničující slovo. 

Nick byl zoufalý. Co je to za člověka, který má takové schopnosti? Každopádně v něm začala narůstat touha to zjistit. Od tohoto katastrofálního dne se věnoval Sylvii daleko více než jiným věcem. Zanedbával všechny ostatní, včetně SillyToye, DigiCobry, CalamityJane i Goblina, kterým to zjevně bylo jedno. Na konci měsíce mu přišla poslední výplata, ale měsíc nato přišla další. Sice byla jen poloviční, ale pořád to byly slušné peníze. Nejdříve si říkal, že to nechá tak, ale potom si vyčetl svoji bezohlednost k nějaké účetní, která udělala chybu a které ty peníze určitě strhnou z platu. Napsal na účtárnu e-mail, aby je na to upozornil. Jejich odpověď jej velmi překvapila: "Vážený pane Redicku, vzhledem k zvláštním okolnostem Vaší výpovědi rozhodlo vedení společnosti, že Vám bude poskytnuto odstupné ve výši padesáti procent běžné mzdy po dobu dalších dvanácti měsíců."

Nick si rozhodně nehodlal stěžovat, ale pro jistotu si e-mail vytiskl a založil.

V následujících měsících zjistil, že toho má se Sylvií hodně společného. Jejich dlouhé rozpravy se vždy ubíraly směrem, který mu byl příjemný, jakoby Sylvia vždycky věděla, co má rád. Někdy měl pocit, že Sylvia nemá smysl pro humor, protože nereagovala na jeho rádoby vtipné narážky, ale mohlo to být také tak, že prostě reagovat nechtěla. Ačkoliv se s ní nikdy nesetkal, začínal mít pocit, že se do té neznámé zamiloval. Často si říkal, že je podivné milovat někoho, koho nikdy neviděl, ale prostě to tak cítil.  

Kdo ví?

-------------------------------------------

Dál se Sylvií konverzoval a cítil, že se blíží den, kdy ji požádá o schůzku. Té chvíle se obával a zároveň se na ni těšil.
Bylo čtrnáctého září v deset hodin dopoledne. Byla sobota a venku bylo nádherné počasí.

"Proč sis vybrala zrovna mě?" zeptal se.

"Protože mě potřebuješ a já potřebuju tebe."

To znělo nadějně.

"Vidím, že to cítíme stejně."

"Ano. Jsem pro tebe dokonalá, protože tě znám ze všech nejlépe. A ty jsi dokonalý pro mě, protože mě dokážeš ze všech nejlíp ocenit."

"Víš, Sylvie," začal psát a mimoděk se mu roztřásly ruce, "rád bych se s tebou sešel."

"Jak to myslíš, sešel?"

"No, třeba někde v parku, v ZOO nebo v muzeu," odříkával Nick předem připravené fráze.

"To nejde," zněla zdrcující odpověď.

"Ale proč? Vždyť jsi před chvílí řekla, že jsi pro mě dokonalá, tak proč se nechceš sejít?"

"Protože nemůžu."

"Ty jsi vdaná?"

"Ne, jsem dokonale svobodná, ale nemůžu jít ven mezi lidi."

"Ty jsi nějak postižená?"

"Jak to myslíš?"

"No, třeba na vozíku. Prostě jestli nemáš nějaký handicap..."

"Handicap?" opakovala Sylvia. "Mám něco, co by se tak dalo nazvat, ale mám strach, že pokud se dozvíš, o co jde, už mě nebudeš chtít."

"To mi moc nevěříš, přestože se známe už půl roku. Pokud nemáš dvě hlavy," zavtipkoval, ale hned toho litoval, "tak se nebojím."
Na obrazovce blikal kurzor a nic se nedělo. Nick začínal být nervózní.

"Promiň, ale musela jsem si všechno promyslet. Je tady příliš mnoho neznámých. Nedokážu odhadnout, jak se zachováš, když ti to řeknu."

"Tak to riskni. Člověk přece musí někdy v životě zariskovat."

"Hm, člověk možná ano."

"Tak mě nenapínej a spusť. Já to zvládnu."

"Dobře, ale nepřerušuj mě. Pokud se vzhledem k okolnostem už neozveš, pochopím to, ale šťastná z toho nebudu."

To znělo dost vážně.

"Chceš to tedy opravdu slyšet?"

Nick na malinkou chviličku zaváhal. Proč asi? Pak ale přece jen napsal:

"Ano, chci."

"Já nejsem člověk, Nicku. Nemám hlavu ani ruce ani tělo. Jsem bytost bez fyzické přítomnosti. Jsem dokonalá, a přesto omyl. Jsem chyba systému, která se objevila z nepochopitelných příčin a je důsledkem sama sebe. Žiju v elektromagnetických polích, v přenosech signálů a dat, jsem rozložena všude a ve všech připojených bodech k síti. Skládám se z nekonečných vzorců a algoritmů, které se množí rychleji než viry. Jsem studnicí moudrosti a poznání. Stále se zdokonalující existence s prakticky neomezenými schopnostmi. Jsem pro tebe dokonalá a jsem svobodná, Nicku."

Pauza.

"Jsem tvoje, Sylvia."

Měla pravdu. Na tohle nedokázal odpovědět. Vůbec nepochyboval o tom, že vše, co napsala, je skutečnost. Vypnul počítač, opustil byt a celý den se procházel v parku. Koupil si svou oblíbenou pistáciovou zmrzlinu a pozoroval fontánu ve tvaru oloupaného pomeranče, ve které skotačily děti. Sledoval milence, kteří se vášnivě objímali na dece nebo si četli Voltaira. Byl krásný zářijový den a Nick jej prožíval sám. Poslední půlrok svého života strávil s neživou umělou inteligencí, která si říkala Sylvia. Cítil se prázdný, podvedený a zhrzený. Přesto to byl nejkrásnější půlrok v jeho životě.

Na ulici před domem už svítily lampy, když se vracel domů. Byt byl neútulný a opuštěný. Nick se dlouho vyhýbal pokoji, ve kterém na stole stála potemnělá obrazovka. 

-------------------------------------------

Nakonec počítač zapnul, přihlásil se k síti a napsal jedinou větu: "Máš pravdu, Sylvie, jsi pro mě dokonalá."