portrét: svatá s kočkou

a pak svatá sestoupila

z brady až po pás jí rostly housle

s vyčnělýma konstrukcema loktů

bílýma jak plachtoví. hrála až

jí po zádech v sukách čerstvě

rozpraskaly cedry

-nevěřim ňák extra na zázraky

ale všechny vlajky Český filharmonie

na Rudolfinu se napjaly a ono odplulo

sotvas přišla- řekla sem jí vyčítavě

třísky na víčkách

z kaštanů se ani nepohnou

a věže za oknem vlají a zvoní

bolavejma kramflekama na step

nerytmicky jako když sbíhaj schody

mezitím na kolenou modlí se mi kočka

vodou ji očkuju. než oprší

pak se protáhne smršťující se minisvatožáří

a její ocas ve vzduchu napodobí

chápavé gesto oživlých svlačců

rozkvetla televizní anténa

tý se chtěla chytit než ji vcuclo Nebe

otvorem obrácenýho klobouku

svatá se usmívá s vybíravou noblesou

jako když ve výlohách obhlíží gangsteři

své samopasti a v černých brýlích mají

odrazy pelargonií

-to sem nebyla já-

-šla jsem si jenom pro kočku-