Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdyž nejde o život, jde o ...
Autor
Sunmoon
Říkala mi nedávno kamarádka – „Tak jsem ti o tom tak přemýšlela, nevim co my pořád blbnem. Nejhorší co se může stát je, že nebudem mít děti.“ No jo, má pravdu. Začala jsem se usmívat, že když nejde o život, jde přece o …nic, že jo?
Že nezáleží na tom, že jsem se rozešla s klukem, kterého jsem znala jak svý boty, když jsem to tak chtěla. Záleželo na tom, že mám úžasnou mamku a přátele. Že mě v tom nenechají.
A pak nezáleželo na tom, že jsem se bezhlavě zamilovala – opravdu bez hlavy, nevim kam jsem ji v tom zmatku odložila. Nevadilo, že je o deset let mladší, nevadilo, že je 100 km daleko. Nevadí, láska přece hory přenáší. Nepřenesla. Nepřenesla jeho přítelkyni ani honbu za kariérou a zabezpečením budoucnosti. Prostě se jednoho dne s někým rozloučím na parkovišti u Ikey, předchází tomu listování v diáři a smích a nějaká ta pusa, pevný termín kdy se uvidíme příště. Příště se nekonalo. Útěk z rozehrané partie. Neexistují vítězové a poražení. Šok. SMSka, e-mail, cokoli. Žádné „už nemůžu“, „nejde to dál“ nebo „už jsem si to vyřešil.“ No ano vyřešil, jen mě o tom zapomněl informovat. No, nevadilo. Mám úžasnou mamku a kamarádky. Mezi tím vším i kamaráda, co mi řekl „A až se objeví někdo nový, nezapomeň – krm tu bestii.“
Aha, v tom to je, to dám, jsem velká holka vařit a péct už umím. Dokonce mě to i baví, jde se číhat na toho, kdo nebude chtít jen kafe, cigáro a pusu k snídani. Nic už nevadí, mám heslo!
Nečekanými okolnostmi se nám vrací do hry ten, s kým jsem byla tu nekonečnou dobu. Zná mě. Znám ho. Vždycky ho budu mít ráda X To je problém, že ho znám. Vím, proč jsem z té řeky vystoupila. Říká, že se všechno změnilo. Po 14ti dnech zjišťuji - nezměnilo. Nadávat nebudu a brečet taky ne. Letargicky proležím celý pátek doma. Nevadí. Mám úžasnou mamku a kamarádky.
V sobotu mi jedna z nich houkne do ucha „Koukej vstávat, jdem se bavit.“ Vstávám. Jdem se bavit. Ležení bylo dost. Úsměv k tomu patří. Super, sedíme na baru. Po dvou hodinách je v oblíbeném zábavišti našlapáno a my s tím super místem na baru umíráme ze všech, co si přes nás objednávají pití. Teď už se orientuju co kdo pije a v jakém množství. Mohla bych jít balit chlapy, uhodnu co pijou i když si dají sklenici za záda. Sakra! Moje záda! Tak tenhle to nevychytal a polil mě. Omluvy. Na to, že jsem politá se prý docela usmívám. On odchází polívat dál, do druhé místnosti. Kamarádka už nevypadá, že by odcházela a dokonce souhlasí, že to byl milej kluk. Za další tři hodiny nejsem politá, ale komplet zlitá, polívač s kamarádem se vrátili během 10ti minut a rozjeli mi kamarádku – společně s panem Jamesonem - v takovém tempu, že dostala pocit, že je mi horko a rozhodla se to vyřešit Evianem. Obě vypadáme jako vodnice. Řekl si o číslo. Fajn. Má hezký úsměv a příjemný dotek. A po měsíci plus dvou dnech ho slyším říkat, že je zmaten. Neví jestli ano nebo ne. Já chtěla zkoušet ano, od něj to vypadá na ne – prostě to tam nemá. Tak. Jednou jsem uvěřila, že nemusím lítat ode zdi ke zdi, aby to mohlo být časem to nejlepší co existuje. On nevěří. Přemýšlel. Hodně. Neví co se stalo, ani co se děje. Začnu věřit, že pomalé Kozorožky a hyper rychlí Střelci se prostě neskloubí. I když dokážou mluvit o čemkoli, i když jsou spolu rádi. Dokonce jsem upekla rybízovej koláč a perník. „Krm tu bestii“ asi neplatí vždy. Nevadí, mám úžasnou mamku a kamarádky. A ne, už mi to vadí, jdu se utopit. Ve víně. Na Cest´la Vie party mě vzala jedna kamarádka, co má na víno chuť vždycky. Ubezpečila mě, že mi ten magor nesahá ani po kotník. A že doufá, že nebrečim. Ne, nebrečim. Bavim se. Brečim až druhý den. Za to od rána a důkladně. A štvu sama sebe. Nebyla jsem zamilovaná do člověka, jen se mi strašně líbilo s ním být. Uvěřila jsem na „normalitu“. Teď bych potřebovala nějaké náhradní heslo…nebo doplňkové. Další z kamarádek říká „prostě je využívej a je to, musíš být bestie“ – aha a to se prosím dělá jak? Další den ráno opakuje scénář předchozího dne. Zamlkle sedím v práci a když už se rozhodnu zajet si pro oběd, zpátky musím autobusem, stávkující auto nechávám na parkovišti před obchodem. Bez chlapa, bez dovolený, bez auta. Nevadí. Mám úžasnou mamku a kamarádky. V lednici doma víno, lososa, sýr a salát.
Úsměv. Když nejde o život, jde o ….. NIC, že jo?