Print

Viděl jsem stín

bylo k ránu

ale my šli teprv domů

já a můj splín

schovaný v krabičce cigaret

a absintu

hluboko pod mojí kůží

v tom ten stín

šel jsem mu v patách

taky proč ne

kde jsme doma

v nebi nebo v pekle?

na zemi snad ani ne…

pak mi někam zmizel

rozhlídl jsem se

ale o nic mi nešlo

samota je takový můj zvyk

někdo do mě vrazil

mladý kluk

spěšně se omlouval

a zas běžel dál

křiknul bych na něj

ale…

srazila ho sanitka

lidi se seběhli kolem

bylo jich tam dost

a ten stín mezi nimi

v hnědém kabátu

s bílou páskou s červeným křížem

jakou nosí andělé

nakládal toho kluka

s cynismem v poušti

sklopených očí

zahlédl jsem je, na malou chvíli

promluvily

já vím, vím že umím bolet

nasedly a jely dál

ráno jsem si přečet v novinách

tu nešťastnou nehodu

zabili Ortena

tupci

my tupci…

prokletí

ten stín jsem potkal zas

stál tam na balkóně

a zářil cigaretou

jako maják bloudících duší

nebyl jsem tam sám

s posvátnou úctou

co mají v očích žháři

schoulilo se mi do klína

malé děvčátko

s havraními vlasy

a donutilo mě v té netmě

tiše plakat

nad blyštivými srdíčky svých očí

pochopil jsem jí, snad

a nechal vyplakat

ač studily ty slzy…

nikdy bych nečekal

daleko z domoviny stereotypu

shledání

v tom zvláštním pachu

nádražních záchodků Jáchymova

jsme se čelem opřeli o zeď

já a ten můj stín

co mi dělal maják v bouři

a nikdy mě nebolel

ani v sanitce pro Ortena

ani s pomačkanou kyticí narcisek

na Jáchymovském nástupišti

ani s malou

potrhanou Biblí

v chladu kostelních stěn

v čekání na Apokalypsu

na Lukáše, na Matouše, na Jana

na…

bolel mě snad jen v těch očích

malé dívky

ale ty odlétly s tažnými ptáky

a těch pár listů toaletního papíru

mi rozvířilo život

k piruetám…

adios

a…Amen

Pane náš…