Ve chvílích

Ve chvíli rána

kdy zvony ještě umlčeny nocí jsou  

a ve stéblech jiskří

v pustině času

ubývá vteřin a tmy

větve planých stromů 

těžknou sny ještě neprobuzených ptáků

a my sirotci

z planin a postelí

oblečeni jeden do druhého

pak odřízneme lodě i oběšené

z okraje světa

a půjdem dneškem tam

kde poslední hvězdu zahlédl jsem

tlít před svítáním

kde oceán navrací zprávy

a bílý písek běží v hodinách

jakoby se vysmíval

sonetu před ránem

Je osudem lidí milovat snad

znát přitom, že je tomu marně

měsíc je lebka, jak odpověď znát

však pravda věz, je v lásce a víně

Jen ten tady byl kdo miloval silně

kdo s životem uzavřel pakt

kdo nešel po ostří, kdo nelíbal v klíně

toho už za živa smrt bude žrát

Však soudí jen kdo je sám vinen

naději od zítřka já budu psát

že hrob je jen člověčím stínem

kde kosti dnů nechám spát

Pohlédni do nebe kde vír je teď slunce, s básníkem oslepni a s němým mluv

Cesty jsou bez konce a říjen za dveřmi, blázni jsou oděni do peří žluv

pomalu probouzen městem

myslím na svůj první hřích...