za nečasů

Na únorově modré nebe se rozsypaly vrány. Sametově černá těla chvílemi odrazila lesk slunce, kroužily v několika vrstvách, v obrovském víru. Ze všech stran se slétaly desítky dalších, jejich vyzývavé krá se Markovi zabodávalo do duše. Sledoval obří, monstrózní krkavčí rotaci a myslel na podzim v Praze, na hejna, která se na polích okolo metropole začínala objevovat už v říjnu, přihnala se s křikem a vznášela se nad barvami a zjitřenou zemí. Čekal na ně a když zaslechl první výkřik, zmocnilo se ho pyšné krasosmutnění; teprve teď byl korunován podzim, teprve teď mohl přijít dušičkový čas, teprve teď se mohla rána zahalovat do mlh. Vášeň, která v něm doutnala od babího léta, vzplála naplno, vzduch se odřel od zoraných brázd a barvy vybuchly, expolodovaly mu do srdce a Mark se na ně celé dny díval. Věděl, že do měst a zahrad se tou dobou vkrádají první duchové zimy, představoval si je jako skřítky a viděl je, jak vyčkávají v trávě a tisknou se k jejím záplatám, slyšel, jak přitom pomalu dýchají. Občas je zahlédl na hřbitovech, jak drží čestné stráže u požárků v keramických miskách. Podzim je když, věděl Mark, se země páří pod jejich neslyšnými kroky.

         A když se říjen přehoupne v listopad, to potom světélkují hřbitovy po celé zemi. Babičky chodí podél zdí a protahují se mezi težkými černými vraty, hluboko v kabátech jim spočívají svíčky, kterých už bývají v akcích za dobrou cenu velká plata. Lavičky už jsou zasypány kaštanovým listím, schůdky taky, pavučiny se vzpínají ve větvích, než prasknou a než se pocuchají. Odpolední světlo si lehá na louky i do oken a na šípky, ale to jen pokud je hezky. A ve vestibulu na Staroměstské postává s nastavenými dlaněmi předčasný stařík a úporným hlasem protahuje – prosím vááás, prosím vááás, prosím vááás. A nazlátlé paprsky olizují střechy a chrliče na chrámech a věže, a mosty a kočičí hlavy rozťaté kolejnicí tramvaje. A řeka houpe opuštěné lodičky a vodní šlapadla, žene se kolem Mánesa a v noci se v ní odrážejí lampy a neóny a hvězdy. A když večer lidi zaplní divadla a kina a kluby a bary a kavárny a kabarety, prázdnými ulicemi nábřeží se prohání vítr a o chodník zmítá lístky, co právě serval z lip.  

Večer se brzo vkrádá tma a když prší, zní to jinak, než v létě; víc temně a víc hlouběji.