Vyšetřování ztráty třídní knihy, hraje sexta A...

Jo, herectví je báječnej džob. Bohyně Thálie vás vezme pod svá ochranná křídla, proklestí vám cestu na nějaké menší jevišťátko a než se nadějete, zná váš obličej celá republika. V bulvárních plátcích se pak můžete poinformovat, kde jste zase pařili, čím jste se opili do němoty a že čekáte za poslední půlrok již třetí dítě. Člověk se o sobě neustále dozvídá něco nového...

Jenže nikdo nemyslí na nás chudáky, které výše zmíněná megera Thálie – ač se jí širokým obloukem vyhýbáme – drapla do svých spárů proti naší vůli. Možná nás loví lasem, možná si někde nastražila nějakou tu pastičku, nevím. Každopádně jsem jednoho dne s hrůzou zjistila, že jsem zapletena do školního představení „Vyšetřování ztráty třídní knihy“. Zkusila jsem se z toho ještě vyvlíknout, ale nešlo to. Ansámbl je pevně daný a musíme hrát, co nám dají. Show must go on.

Tak tedy jo. Všichni na svá místa, opona jde nahoru!

No! Tak co! Co nám povíte? Nic nepovíte? Chyba...

Jde to dobře. Všichni se drží. Nikdo nic neřekl. Koneckonců, co taky? Vždyť ve scénáři máme jen mlčení.

Bacha, teď to přijde! Ta učitelova slavná věta! „Víte, jak mi říkali? Říkali mi - Strašný Ráďa!“

Aha. Tak asi nic. Nejspíš zapomněl text. Ale improvizuje docela dobře. Řve a nadává, jedna radost. Začíná z něj vážně jít strach. Já mít tu třídnici, hnedka mu ji vrátím. Jenže třídní kniha v téhle hře vůbec nehraje. Smůla.

Teď už přišla na scénu i ředitelka. Situace se vyostřuje. Přesně formulované fráze, cílený útok na slabé články našeho kolektivu. Skvělý výkon, zasloužil by nějakou odezvu. Ale scénář přikazuje mlčet, mlčet, mlčet...začíná to být únavné.

Během krátké pauzy konáme poradu. Zaimprovizujem, vrátíme třídnici a ukončíme tuhle vyčerpávající frašku. Ztroskotáváme na jediném bodu. Není co vrátit. Musíme hrát dál.

A to jsme teprve v polovině. Ještě nás čeká školní inspektor a zemský školní rada. A my, kteří jsme potají nahlédli do scénáře, víme, že to stejně k ničemu nepovede. Ta zpropadená třídnice se nenajde. Víme to my, ví to i oni. Tak pro koho to tu vlastně hrajeme?