purpura na plotně

Ořezal si tužku. Ořezával ji dlouho, pečlivě, dokud neměla dokonalou ostrou špičku. (Vyzkoušel ostrost prstem, na bříšku pravého ukazováku, instinktivní ucuknutí ho potěšilo.) S uspokojením z dokonalé práce umístil tužku do stojánku, soustředěně a pozorně. Chvíli zálibně pozoroval tužku, stojánek, stůl.... vše na svém místě, vše jak má být.

Vyrušení. Hluk za oknem. Vyhlédl. Za roh právě zahýbal náklaďák s obrovskou reklamou na plošině. „.... ceny to je plus malé...“ zaslechl. Nedávalo mu to smysl, ale to nevadilo, nebylo to důležité. Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb, pak uslyšel úder do zdi vedle okna.

„Parchanti!“ zakřičel a zahrozil, i když už vlastně nebylo komu, zahlédl jen záda posledního mizejícího za rohem. A dětský smích, škodolibý a snad i trochu ustrašený. Kvůli ním doufal, že ano.

Když se otočil, seděla na židli, v temně zeleném kostýmku a s červenou ozdobou na uchu, ve vlasech věnec z cesmíny.

„Budou vánoce, a ty tu nadáváš z okna a nic nechystáš, žádné dárky, stromek, kapr, nic!“, řekla vyčítavě.

„Ser... ehm, vánoce jsou mi ukradený!“ naježil se. „Že prej svátky, jeden velkej kšeft to je, výprodej už od srpna, nerozbitný ozdoby, umělej sníh, toaletní papír se soby a skořicovou vůní, plyšový soby a santové, plastikový betlémy... “

Sklopila smutně hlavu, nádherné tmavé vlasy zdůraznily její bledost, vypadala jako hromádka neštěstí.

„Nech toho, nehraj na city,“ rozčílil se, „stejně neexistuješ, jen si tě představuju!“

Zvedla hlavu, oči se podezřele leskly. Bůhví odkud vytáhla zapálenou prskavku a zastrčila ji do stojánku k ořezané tužce.

„Jak chceš, „ řekla. „Šťastné a veselé!“ a zmizela.

„Sakra, moh´ jsem ji alespoň políbit, „ napadlo ho, když ještě hořící prskavku vyndaval ze stojánku a odnášel do dřezu.

„Ještě že to tu nezapálila, káča bláznivá!“

Pak znovu láskyplně urovnal stůl, stojánek, tužky a začal se pomalu oblékat.

 .¨. . . .

Lidi, které potkával cestou do papírnictví spěchali, ruce plné tašek. Ulicí plnou zaparkovaných aut se proplétala další auta v marné snaze najít ještě jedno místo k parkování. Zima, zalézala do rukávů a za límec.

Stavil se v Albertu, částečně aby se ohřál. Hned u vchodu měli první vánoční atrakci: červená jablíčka se žlutými kometami přímo ve slupce. Znak ten trik, kdysi takhle své první velké lásce přinesl jablko se srdíčkem. Zasnil se, ale při tom slyšel jak nějaká holčička maminku prosí:
„Mami, ty jsou užasný, kup mi jedno, prosím prosím,“ i chladnou rozumovou odpověď matky: „ Promiň, ale deset korun za jedno jablko, to je na mě moc, to nezkousnu!“
„Není to za jablko, ty huso, „ odpověděl jí v duchu. Z rozhlasu v obchodě se ozvalo: „Pojďme spolu do sálatu....“  Otřásl se a vyšel ven.

Před Albertem prodávali kapry. „Tradice!“ potěšil se. Přetékající kádě a šupiny, zmrzlý prodavač v ušpiněné zástěře, rukou psaný ceník:
„Kapr výběr 85,-/kg, zabití 25,-, zbavení vnitřností 25,-, zbavení šupin 25,-, zbavení hlavy 25,-..“

Z Alberta právě vycházela holčička s maminkou, ta holčička, nesly tašky plné zbytečných věcí a mračily se.

Vrazil do něj uštvaný chlap nesoucí papírovou krabici s luxem, pak druhý s opadávajícím stromečkem a polámaným jmelím, ale vítězoslavným výrazem. Tlusté paní s „mikrovlnkou v akci“ v náručí uhnul včas.

„Musím jít, než mi zavřou," napadlo ho, otočil se a vykročil, rovnou na led.

Hlava při dopadu lehce zaduněla, bouchla o chodník, někdo ho překročil a někdo obešel... „poledne a už takhle namol,“ ozvalo se.

„Mně-to-vů-bec-ne-va-dí!“ zahrálo žluté auto na rohu.

Na konec někdo zavolal sanitku, ale bylo to jedno...

 .¨. . . .

Smutně sundala červenou ozdobu z ucha a položila ji k opuštěné tužce.

Pak vklouzla k sousedům a zadržela nůž smekající se z kapra směrem k prstům. Na stůl v obýváku položila stužku na dárky, kvůli které se už hodinu hádali, a pohladila velkého černého kocoura. „Šťastné a veselé,“ zašeptala ochraptěle

„Být vánoční vílou je čím dál těžší,“ pomyslela si, když si ve stínu za barákem zapalovala Camelku, „ a to jsem měla tolik ideálů...“