Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKniha
Autor
Winter
-
-
Položil přede mě jakousi knihu. Zamžoural jsem na její přebal a zjistil, že jméno autora se důsledně shoduje se jménem mého přítele.
„Ale, vy jste napsal knihu?“ podivil jsem se a knihu uchopil, načež ji rozevřel na přídeští. Ze záložky mě pozorovala sic černobílá přesto známá tvář. Jen ta dlaní podepřená brada působila poněkud cize; takové gesto mému příteli nepatřilo, bylo na něj příliš uvolněné.
„Napsal, jak napsal; neštěstí je, že jsem ji i vydal,“ natáhl se však přes stůl a vytrhl mi knihu z rukou: „Na napsání by nebylo nic špatného, ale vydání něčeho tak bezmezně ubohého, jako jsou tyto mé povídky, je pomalu smrtelný hřích,“ a začal knihu převracet v prstech: „A proto jsem Vás pozval. Jste právník, dostaňte mě z toho.“
„Bohužel bych musel vidět smlouvu, podle které…,“ opáčil jsem poněkud zmateně, pohled stále upřen na knihu.
„Vidět ji nemusíte, je naprosto standardní a připravuje mě o všechna práva. Jsem na tom stejně jako zástup jiných bezvýznamných autorů. Jediné, co snad mohu, je honosit se jménem z titulní strany. Kdybyste jen tušil, jak je tato kniha hloupá, jak se za ni pro tuto hloupost stydím. Nedokáži žít s vědomím, že jsem stvořil něco tak navýsost hloupého, jako je tato ubohá patlanina někde mezi Bernhardem a Grassem, Skyllou a Charybdou, která se navíc díky mé nezodpovědnosti propašovala až na police knihkupectví. Tam musí každého inteligentního člověka popouzet k šílenství, stejně jako popouzí k šílenství mě. Sám už nechodím do knihkupectví, neboť vím, že tam někde mezi tisíci dalšími je i moje kniha, Kniha s velkým K,“ dodal opovržlivě: „která všechny ostatní knihy, co se dostanou do její blízkosti, strhává do vlastní ubohosti. Když jsem byl v knihkupectví naposled, schválně jsem svou knihu schoval za jinou knihu, jakousi politologickou studii o Jižní Americe. Jediné, co mě ještě jakž takž těší, je bezvýznamnost této mé knihy, bezvýznamnost mě samého, pročež je nepravděpodobné, že by si mou knihu někdy někdo koupil. Zavolal jsem Vás tedy nikoliv z ohledů ke čtenáři, ale výhradně kvůli sobě, jen proto, abyste mě zachránil před mými chybami. Dáte si čaj?“
„Ne, děkuji,“ odmítl jsem zdvořile a dál pozoroval knihu v jeho dlaních, kterak se komíhá zleva doprava, zprava doleva, kterak tančí kolem všech myslitelných os, jak se ocitá mezi jednotlivými prsty, je chvíli knihou, jindy svým stínem.
„Možná něco silnějšího?“
„Ne, ne, to je v pořádku, děkuji…“
„Víte, když jsem tuto knihu povídek psal, přišla mi ještě stravitelná,“ předkláněje se, pokračoval: „ale jakmile je již vydána, uvědomuji si všechny její nedostatky, všechny její chyby, vše, čím ta kniha být měla, ale není. Ničí mě zjištění všech očividných chyb, kterých si ale dost možná nikdo jiný nevšimne, neboť lidé jsou povětšinou hloupí a omezení a chyby hledají pouze tam, kde sami chtějí, rozhodně ne u takto bezvýznamných knih, jako je ta má, pokud jim k tomu ovšem někdo neudá důvod. A to se může jednoho dne stát, neříkám, že se to stane, ale může. Když jsem knihu psal, měl jsem v úmyslu vnést kousavost Bernharda do poetiky Grasse, chtěl jsem sloučit dvě věci, o nichž dnes vím, že jejich syntéza je nemožná, což mě samozřejmě zas a znovu rozrušuje, často nad tím hloubám, ale nikdy se výhledově nedoberu než k vlastnímu ztroskotání, které je nevyhnutelné, takže mě již předem opustí veškerá síla cokoliv kdy uskutečnit. Jen tu jednu knihu jsem stvořil. Zrovna včera jsem si vzal Staré mistry i Psí roky, položil je vedle sebe, otevřel na náhodné stránce a četl, obě knihy byly stále stejně geniální. Pak jsem dokonce kapitoly, které jsem četl, vypsal na dva různé listy papíru, přičemž obě zůstaly pořád stejně geniální, jako když jsem je četl prvně. Střídavě jsem se věnoval jednomu výpisu, následně druhému. Hledal jsem výjimečnosti každého jednoho a tyto výjimečnosti sepisoval na třetí papír, do jehož vrchní poloviny jsem uváděl výhody Bernhardovy, zatímco v dolní polovině se množily výhody Grassovy. Následně jsem vzal papír čtvrtý a pokusil se sepsat povídku, která by oboje spojila v jeden celek: bylo to něco o lesu. Z výhod se rázem staly nedostatky, celá povídka o lesu působila hloupě, až přízemně. Byla ubohým derivátem svých předloh a mě samého, myšlenkový konstrukt s trochou citu, nic jiného. A takovýchto povídek je v této knize třicet,“ poklepal prsty levé ruky po přebalu knihy, řeč ovšem nepřerušil:
„Za všechno může nadšení. Pochopte, psal jsem tuto knihu s nadšením, že píší tuto knihu. Jenže nyní, když nadšení opadlo, kniha se ukazuje ve své pravé podstatě jako hloupý boršč Bernharda a Grasse. Jednoho dne z člověka odpadne všechno slepé nadšení, které jej léta hnalo dopředu, a on si s hrůzou uvědomí, kolik zla za celou tu delirickou dobu svého nadšení napáchal. Člověk v nadšení nikdy nepáchá dobro, vždy páchá výhradně zlo, neboť nadšení pro cokoliv je ryze bezohledné a ničivé, protože slepé, je jako pověstný slon v porcelánu, který zničí právě tolik křehké krásy, nakolik mu vystačí síly. Když jsem psal tuto knihu, vše jsem podřídil cíli napsat tuto knihu, na nic jiného než napsat tuto knihu jsem nebral ohledy, dokonce jsem zavrhl skoro všechny své přátele, kteří pro knihy nikdy neměli pochopení. Jenže nyní mi zůstala jen tato navýsost hloupá kniha, kterou jsem navíc ve všem nadšení vnutil prvnímu nakladateli, jenž, což nepokrytě přiznávám, knihu ani nechtěl otisknout. Jenže já vytrval, a tak je dnes kniha již vydaná. Díky mému nadšení, které ne a ne opadnout, jsem dokonce přežil i focení na přebal v té odporné ryze česky intelektuálské póze, přežil jsem i všechny kritiky, kteří mi poplácávali po zádech: slovanské skloubení krásy a tragična - načež - po pár dnech, nikoliv týdnech, měsících či letech, ale po pár dnech - přešli poplácávat po zádech někoho jiného. Nezodpovědní lidé jsou pohroma svého okolí. Jenže ještě větší pohroma jsou nezodpovědní spisovatelé. Zodpovědný spisovatel by měl zničit vše okamžitě po té, co něco napíše. Po zodpovědném spisovateli nesmí zbýt nic a o zodpovědném spisovateli se nikdy nikdo nesmí dovědět, že byl spisovatelem. Na konci zodpovědného spisovatele je jeho sebezničení. Za to nezodpovědný spisovatel naopak vše, co kdy napsal, uveřejní, uveřejní i tu nejposlednější větu, kterou kdy napsal, pročež svého čtenáře nasměruje jen a pouze ke zkáze a kulturní záhubě, neboť tito již nejsou schopni rozlišit kvalitní od nekvalitního, jsou jen otroky svých autorů.“
„Neviděl bych to tak černě, krása umění je přeci založena na bezohlednosti, na čistotě řezu, na vivisekci všeho strnulého a mrtvého,“ namítl jsem, pohled neodvrátiv od svazku, s nímž si stále pohrával.
„To možná je, ale já na takové vrcholné pokrytectví nemám žaludek. Už teď se hnusím sám sobě, jak říkám, dělám to je kvůli mně samému,“ a levou rukou svazek sevřel: „Proto chci, aby má kniha byla okamžitě stažena z oběhu. Ano, volal jsem svému nakladateli, ale ten se mi jen vysmál, prý se mám vzpamatovat, jenže já se právě nyní vzpamatoval, tak jsem zavolal Vám, příteli,“ knihu otevřel: „Jste právník. Udělejte něco, udělejte cokoliv, ale ať už něco uděláte, či nikoliv, již nyní jste mě vlastně zachránil,“ pročež pravou rukou chytil všechny strany své sbírky a nemilosrdně je vyrval vazbě.
Dalším okamžikem bytem poletovala nepřeberná spousta papíru:
„Mám ještě sedm dalších autorských výtisků,“ povzdechl uvolněněji.
-
25 názorů
Před léty jsem se svěřil jednomu bývalému spolužákovi že píšu povídky. On se mi vysmál a ještě dřív než si cokoliv přečetl všechno znectil. Následně jsme na sebe dobrou hodinu začali řvát tak, že všichni odešli. Zkrátka nevěřil že bych byl schopný vůbec něco napsat.
Až ji vydám, bude první komu ji daruji. Nejhorší ale je, že ty obavy z následků toho vydání, ať už kladných nebo záporných mně pronásledují jako bych dělal něco špatného. Tvá povídka toho má dost na přemýšlení.