Zatím bez

Půl roku jsem nosila klaunskej nos, a ani jednou ho nevyprala. Obvykle ho nasazuju, až když se vzbudim, ale teď jsem s nim i spala.

Začalo to někdy v létě. Byly pařáky, ale já nosila dlouhý kalhoty. A každý ráno jsem navštěvovala pana Zolofta. To jsem si nasadila ten nos. Postavila jsem kříž z kamenů a psala bez názvů. A už mně nezajímaly opršený dlaždice, ani kletby v diviznách.  Trochu jsem přes něj neviděla, protože mojí velikost neměli. Tak jsem nosila ten největší. Byla jsem zabalená ve zbytcích svejch snů. A byly těžký, až jsem chodila shrbeně. A půlrok utekl jak voda. A abych pravdu řekla, nic si z něj nepamatuju.

Když jsem ho pak sundala, bylo to jako bych celou dobu spala a dívala se na to, kolik věcí se vlastně stalo. A každej den byl plnej naléhání, abych si ho zas nasadila.

Ale já jsem asi tvrdohlavá.

Teď kouřim jednu za druhou a mám zase ráda. A zas vidim. Vidim, jak je všecko barevný. Zase potkávám malý víly a cítím mokrou hlínu. A přivírám voči, když mi do nich svítí.

Už si dám bacha, abych si ho znovu nenasadila. I když teď zas neumim obtisknout na papír svůj mozek a mozky jinejch.  Jsem zas cedník a cedim všechnu špinavou vodu.

Nevyčítejte mi, že ho nenosím. Někdy se holt do vrženejch kostek musí sáhnout rukou. A překlopit aspoň jednu.

Šťastný čísla nejsou, ne od jedné do šesti.