O Pepanech

„Pepan, to je ten, který se furt sprchuje mami“, řekla mi dcerka, poučena reklamou na sedlčanský hermelín. Ovšem tím dala najevo, že v otázce původu tohoto jména má absolutně jasno, což se o mně rozhodně říci nedá.

Snad se mohu přiznat, že tohle, u nás tolik oblíbené, jméno, nemusím. A to snad už od dob France Josefa, tedy vyjádřeno hodně nadneseně. Původ jména „Josef“ je ale veskrze vznešený, hebrejské jméno je i jménem biblickým, a u nás je obdařeno spoustou odvozenin a zdrobnělin jako např. Pepa, Pepek, Pepík, Pepča, Pepánek, Joska, Józa, Jozífek, Jožin, Jožo atd. 

Doslovný výklad jména znamená něco jako: on (Bůh) dá, rozhojní. Což tedy já rozhodně nechápu, protože z mého osobního života znám Josefy pouze tři, dva z nich bohužel zřejmě toto jméno obdrželi jakýmsi podivným omylem. Jim toho Bůh moc nedal a už vůbec ne oni jemu. Tedy alespoň si to myslím. Třetí je jakýmsi kompromisem a výraznější výhrady k němu nemám, ostatně je to můj tchán. Takže kolem 19. března od nás obdrží láhev něčeho ostřejšího a tím je pro mě otázka „Pepanů“ uzavřena minimálně na rok.

Co se mi ale nejčastěji vybaví při vzpomínce na toto jméno je výrok profesora Harabiše z průmyslovky, kterou jsem čtyři roky navštěvovala. Ten, když si s námi v hodině už opravdu nevěděl rady, vždy jen s povzdechem prohlásil: „Pepíčkové a Pepičky, kdyby blbost kvetla, tak tady místo třídy máme botanickou zahradu.“