Nazpět

                              Každý večer  má svá zákoutí
kde tišíme své vzduté břehy bázně
posloupnosti času, myšlenek...
                                rodících se z úlomků nepohnutí

Berouce do prstů své pády
                  lapáme po dechu až do zad tmy

Lom kruhu nedočtené hádanky věčného opakování zde
prosvítá skrze štěp středu ---
                                     napnout tětivu luku a nezaváhat

  Řekl: „Nebudu nikdy svoboden,
 nebudu- li svoboden nyní...“

Každý večer je pokání dne, dosvěcovaná náhlost procitnutí
                         Pláči....
ale z očí padají drobounké korálky
                                          v barvě lahvové zeleně ---

                náhrdelník,
pro který skloním onen poslední pohled
                                    až se budu vracet, svobodná -
      bez ohlédnutí...