Jak jsem nejel na výlet

Chtěl bych podotknout, že celá povídka je dle skutečné události - téměř do puntíku. Snažil jsem se o co nejvěrnější podání, které však zdaleka nevystihuje komičnost celé situace...

Ano, abych zůstal věrný názvu, na žádný výlet jsem nejel. Dokonce jsem to ani neplánoval (takže kdo čeká že se tu bude mluvit o výletu, může si zas sbalit svých pět švestek a nazdar). Měli jsme se školou pouze pedologické výjezdy. Takový výjezd, to je vám náramná věc - nejdřív se jede autobusem, pak se chodí lesem až vedoucí profesor (no, vlastně doktorant - je asi tak o tři roky starší než já) vítězoslavně zahýká a začne s obrovským nadšením kopat do země lopatkou. My ostatní zatím kopeme jen botama - do země, do spolužáků, do stromu - jak je komu libo. Když šéf po půl hodině nenarazí na pramen, zlatou žílu ani klokany, s patřičným zklamáním nás pozve a pak všichni stojíme, koukáme do díry a on se nám snaži vysvětlit že to není díra, ale půdní sonda (což takticky nechápeme). Je toho ještě víc - nakonec tu díru zahází, čímž demonstruje mrhání pracovní silou tady u nás. Kdyby do ní aspoň zasadil stromek (nebo někoho pohřbil)...
No, ale jak už jsem se zmínil, všemu tomu tyjátru předchází cesta. Většinou ji přetrpíme v brněnské MHD. (Pokud jste si donedávna mysleli, že šnek je nejpomalejší zvíře, prosím opravte si to na autobus IDS JMK Brno).
Tak si to zas jednou v 8 ráno stojíme na autobusové zastávce - již v plné polní, šéf s lopatičkou a geologickým kladívkem (to je stejné jako kladívko - jenom menší) a čekáme až se IDS JMK uráčí přijet. Žel, trefili jsme se pravděpodobně do výletu školky, protože se před nás na nástupiště nahrnulo asi třicet puberťáků a puberťaček. Dle rčení moudřejší ustoupí se odsouváme do pozadí a vrháme na ně aspoň apokalyptické pohledy a někteří z nás foukají jejich směrem jako pomstu kouř z cigaret.
Nebudu zde popisovat ty nekonečné chvíle trávené posloucháním pubertálních žbleptů. Nebudu popisovat ani nepřátelskou důchodkyni. Ani policisty pokutující kouření zastávce. Ale jedno tedy popsat musím:
Konečně!
Zpoza rohu se na nás řítí plechová obluda a se syčením sobě vlastním otvírá své útroby (do nichž se hrne školka). Když se tedy konečně dostáváme na řadu, řidič před naším bossem zavírá dveře a tváří se nabubřele. Doktorant se tváří naštvaně. Po chvíli tváření-se řidič otvírá a uzavírá mírovou dohodu. Ta zní, že se do autobusu máme nějak vecpat. Takticky jdu poslední - ač pedologické výšlapy prostě miluju, představa kolejní postele mě vzrušuje neporovnatelně víc. Vlezl jsem se i já a vyjíždíme. I jmu se prohlížet si osazenstvo autobusu. Ještě když jsem nastupoval, všiml jsem si na druhém sedadle postarší paní, která takticky blokolovala volné sedadlo u okna v přeplněném autobusu. Teď už paní nevidím vůbec. Na jejím místě sedí dva teenageři s vyholenými lebkami a náušnicemi v uchu (dobře jí tak, myslím si). Řidič sám o sobě je silná osobnost. Tak silná, že pro volant si v břiše musel pravděpodobně vyřezat drážku. Hned na to, si všimnu dvou individuí, oděných v modrý stejnokroj, sedících na prvním sedadle. Dle nášivek na saku zjišťuju, že jde o ostré hochy z ČSAD. Dal jsem jim pracovní kódové označení Pat a Mat. Mat nyní vytahuje telefon a po domluvě s Patem volá na ústředí, že se zpozdí, že jsou (sakra) plní a přijedou (kurva) pozdě.
Najednou mě vyděsilo chrčení jeskynního medvěda, - ale to jen řidič promluvil. Z přízvuku jsem usoudil že neumí česky a jedná se pravděpodobně o Ukrajince - nebo Slováka. Znělo to asi jako "uchchchrchi mchecherche chor chorcho zrcádlach!"  Můj spolužák jasnozřivě pochopil že má uvolnit místo u zrcátka - nebo možná nepochopil, ale v tu chvíli se autobus naklonil na jednu stranu a působením gravitace a odstředivé síly jsme "uhnuli" všichni. Zrcátko bylo stejně rozbité. Pozoroval jsem mezitím tlustého pána, kterého situace rozrušila natolik, že celý zbrunátněl a začal nadávat - na co, to jsem skrz tichý, jemný chod motoru neslyšel.
"Oto, můžeš, promuvil do ticha Mat."
Oto něco zachrčel a autobus se vyřítil do křižovatky. Cyklista kterého jsem viděl musel být minimálně vítěz Tour de France, jelikož se nás držel už dobrých 15 minut a dotahovali jsme jej jen na rovinkách. Nebo jsme možná jeli tak pomalu. Jelikož to byl asi čtyřicetiletý chlapík v kárované košili, s nákupní taškou typuji druhou možnost. Na zastávce ke které jsme se (už dlouho) blížili stál jeden člověk.
Po předchozí domluvě s Patem mluvčí Mat poznamenal:
"Oto, nikoho neberem, jed dál."
"Chrmchch!"
A vskutku - jeli jsme dál. Oto na zastávce jen přibrzdil, ze zadních dveří vypadla (udušená) důchodkyně a jelo se dál. (asi chuděra netušila, že dnešní výprava do diskontu na jogurty bude tak dobrodružná.)
Zdálo se, že brunátný pán každou chvíli vybuchne. Už chytl barvu dobře vyzrálé ředkvičky a jet ještě chvilku, sklo před ním by se pod návalem slin jež mu tekly snad i z nosu rozpustilo.
Osoba zanechaná Otem na zastávce tam pobíhala jako lev v kleci. Pat a Mat se celou cestu k další zastávce bavili jestli nabrat další osobu, či nikoli.
Zde mě prosím omluvte, pro nedostatnek kyslíku jsem musel omezit všechny nedůležité životní funkce jako je činnost mozku apod., jelikož Oto takticky otvíral jen zadní dveře, čímž systematicky dusil cestující v přední části autobusu. Pamatuji se jenom když nás asi po hodině stará rachotina vyplivla na jedné vesnické návsi, Otovo zachrčení a kvapný odjezd.

A poučení? Nesedejte si do autobusu plného brunátných dědků, starých paní zabírajích dvě a víc sedadel, škoních výletů, Otů, chlápků v modrých uniformách a pedologických výjezdů. (protože byste si stejně nesedli - bude narváno =) )

---