vstávám...

vstávám

sestávám ze slov plných a prázdných

bubliny k pohledání

jednou nohou na vlhkém koberci u postele

v noci pršelo a asi zrovna nad mou hlavou

vykroužím palcem důlek a pak až vstanu

do ne-klamu

podlaha je plná

papírů vzkazů a nesrozumitelností

velká spoušť vzpomínek pocitů snů

na paty se mi bolestivě lepí všechny možné h-lásky

než dojdu ke dveřím mám chodidla celá od inkoustu a tiskařské černi

spojují se do slabik o kterých už dávno nevím co znamenaly

a pod špičkami bosých nohou zapomenuté texty a slova

ale ne mnou - kdybych já zapomněla nezůstaly by všude kolem

jak jsme povídali – psávali – mluvívali

o barvách a stínech které přicházejí po nich

hlas Boba Dylana a „I Want You“ zní odněkud z hloubi věků

brávala jsem vždycky písně jako slova a slova jako pocity

jako stávku času – kus z člověka vyznání a duševní mapu

možná to je to špatně a možná proto nade mnou prší

pozoruju to dávno - ale dneska v noci to bylo obzvlášť silné

stromy zmizely a zbyly po nich jen ty listy papírů hustě popsané

nemám vůli se jich zbavit a tak to bude dokud nevímco

stojím na prahu světa s rukou na klice

ve spoušti písmen a slov na patách

na koberci schnou černomodré šlápoty